Občanům, kteří sledovali televizní reportáže z různých prvomájových manifestací, se nabídlo poněkud surrealistické defilé obrazových záběrů. Na Letné si velmi pokojně užívaly protikomunistické zábavné show tisíce lidí včetně předáků pravicových stran, zatímco komunisté se velmi pokojně bavili u Křižíkovy fontány na Výstavišti. V centru Prahy zatím velmi nepokojně bouřila krajní pravice a anarchisté.

Ani plamenné projevy na Letné jaksi nemohly zastřít, že „komunistické nebezpečí“ v Česku bobtná do podoby mnohohlavého draka hlavně v době předvolebních kampaní. Nezaujatý pozorovatel se nestačil divit, odkud a proč se najednou šestnáct let po totálním bankrotu komunistického systému, který v podstatě dobrovolně odevzdal moc oponentům, vynořilo tolik protikomunistických bojovníků

Míra nebezpečnosti „komunistického nebezpečí“ byla už od pohledu nabíledni. Kdo se díval pozorně, viděl vesměs bělovlasé starce a stařenky, kteří byli rádi, že nemusí jako v minulosti na Letné stát, ale mohou se posadit. Ani Jiřina Švorcová už nezněla tak bojovně jako v minulosti. Vtírala se otázka, proti komu to vlastně ti na Letné mobilizují.

Skutečné nebezpečí mezitím pochodovalo na Palackého náměstí. Vyholení hoši v kanadách, mávající prapory, které svými barvami nápadně připomínaly ty nacistické. Žádní stařečci a stařenky. Naopak, mládí v plné síle. Kdyby si mobilizátoři na Letné dali jen trochu práce se studiem historických zkušeností, věděli by, že právě hnutí, která se opírají o mladé rozhněvané muže, jsou ta nejnebezpečnější.

Kdyby se jenom třetina lidí, kteří se na Letné dobře bavili při koncertních vystoupeních namířených proti komunistům, vydala na Palackého náměstí, možná by mohli podpořit vrchní ředitelku Úřadu vlády pro lidská práva Kateřinu Jacques, která se s hrstkou jiných odvážlivců snažila novodobým náckům sdělit, co si o nich myslí. Možná by jí policie hanebně neztloukla.

Jenže je předvolební kampaň. Když vloni na Letné policie odvlekla protikomunistického aktivistu Jana Šinágla, nebyl tam téměř nikdo, kdo by se ho zastal - do voleb bylo tehdy příliš daleko. Na Palackého náměstí také nebyl téměř nikdo, kdo by se mohl zastat Kateřiny Jacques. Za manifestaci proti krajní pravici v zemi, kde si značná část lidí myslí, že cizinci a Romové jsou jakýsi odpad, by předáci velkých pravicových stran (z nichž někteří ostatně též neustále vzývají národ, žádají méně imigrace a multikulturalismu) moc bodů neposbírali.

Právo, 3.5.2006

Webová stránka Jiřího Pehe