SPOLEČNOST: Motivy dnešní registrační posedlosti
Cože se to vlastně stalo, že byl letos po deseti letech neúspěšných pokusů zákon poprvé schválen Senátem a včera byl Sněmovnou schválen definitivně, a to dokonce přes prezidentské veto? Bylo řečeno skutečně vše?
Během těchto posledních přibližně 10 let se totiž objevil fenomén, o kterém bohužel zatím nikdo příliš nepsal. Renomé rodiny vzniklé z manželství muže a ženy a její společenská vážnost dále klesaly, ale nejen to. Kredit manželství jako základu pro vznik rodiny totiž poklesl pod jistou kritickou mez, a to v tom patrně nejpodstatnějším parametru.
Manželství je postupem času čím dál tím slabší. Manželé čím dál tím častěji používají instituci manželství jako prostředek nátlaku a vydírání jednoho partnera partnerem druhým tak dlouho, až jejich skutečné lidské partnerství (které k uzavření manželství přece vedlo) přestává existovat. Manželé tak mají postupem času pravý opak vztahů, než se kterými do manželství vstupovali.
Při jistém zjednodušení lze dnes totiž říct to, že pravděpodobnost rozvodu manželství je dnes vyšší než to, že manželství vydrží a nerozvede se. A toto platí právě posledních 10 let. Dříve to neplatilo. Po válce byla rozvodovost přibližně desetiprocentní, v roce 1970 již cca 24% , v roce 1990 rozvodovost stoupla k 35% a dnes stabilně a dlouhodobě přibližně 55% manželství končí rozvodem, což je průměr naší rozvodovosti za posledních 10 let.
Na základě izolovaného výkyvu jednoho či dvou let by nemělo smysl činit dalekosáhlé závěry, výsledek posledních desíti let je však již třeba brát velmi vážně.
Toto prestiži institutu manželství jistě nepřidá. Mění to však jeho podstatu? Mohou tyto demografické skutečnosti změnit něco na důvodech, pro které manželství historicky vzniklo a pro které jsou manželům určité výhody přiznávány?
Snaha o imitaci manželství (osob opačného pohlaví) registrovaným partnerstvím osob stejného pohlaví je vlastně docela nízká, účelová a dnešní situaci zneužívající hra. Zákon prošel parlamentem až v době, kdy se obhájci jedinečnosti manželského svazku mohou čím dál tím méně bránit a zaštiťovat jeho úspěchy či společenským kreditem.
Je proto jen pošetilé a docela překvapivé, když někdo tvrdí, že stojí o ten typ úcty a respektu ke své osobě a ke svému partnerskému vztahu s osobou stejného pohlaví, který vznikne či je podložen až teprve registrací tohoto vztahu státem a tedy i možností ohánění se tímto statutem.
Je tedy jen tristním šosáctvím, že institucionalizace lidských vztahů, která u nás zcela prokazatelně a zcela dlouhodobě spíše selhává (o příčinách tohoto stavu jsou psány nesčetné studie, na tomto faktu však nic neměnící), je nyní kopírována a zákonem zaváděna i pro vztahy osob stejného pohlaví.
Nikde na světě totiž instituce manželství nevznikla až teprve hlasováním parlamentu po několika letech neúspěšných pokusů. Již v přednáboženských lidských společenstvích byli v obdobu manželského svazku snoubenci tradičně uváděni například jedním z jejich rodičů. Tento obřad poté pořádali představitelé různých (obvykle polyteistických) náboženství, a ještě později kněží různých (monoteistických) církví. S postupně sílící pozicí státu se také poněkud pozměňoval formální charakter tohoto svazku, který je dnes možno uzavírat jak ve formě světské (na radnici), tak církevní (v kostele.)
Dějiny člověka jako kulturní bytosti jsou tedy i dějinami manželského svazku muže a ženy. (Doložené intimní vztahy osob stejného pohlaví - Řecko, Řím- s takovouto institucionalizací nemají samozřejmě společného vůbec nic.) Jakoukoliv institucionalizaci svazků osob stejného pohlaví (ať již dle církevního či dle světského práva) tak dějiny lidských civilizací neznají.
Registrace partnerství osob stejného pohlaví povede k dalšímu snížení společenské vážnosti jakékoliv institucionalizace lidských svazků. Renomé manželství ještě dále poklesne a partnerským vztahům osob stejného pohlaví zákon na trvalosti určitě nedodá. Ale hlavně: obecné povědomí lidí, že v jejich životech je stát všudypřítomný, bohužel jen dále posílí.
Zkrácená verze vyšla 16. 3. 2006 v MfD
