Jednou z nově nabytých vlastností po mém "občanském probuzení" bylo to, že se necítím nikomu podřízena a na druhé straně ani nikomu nadřazena. To byste neřekli, kolik legrace si s tímhle rysem osobnosti člověk užije. Ti "nahoře" jsou totiž už tak nějak chronicky zvyklí na to, že jim ostatní lezou... jak to jen říct slušně... že jim ostatní prokazují úctu úměrnou jejich veleváženému postavení. No a teď přijdu já a oslovím je jako rovný rovného. A to je zpravidla šok, který způsobí, že jim jejich CNS podá okamžitě zprávu, že je tu něco, s čím se dosud nesetkali a promptně mě vyhodnotí jako blázna. No, je to jejich svaté právo...

Většinou si vybírám lidi, kteří jsou velmi "vysoko" a přitom mi připadají alespoň částečně "kompatibilní" se mnou. To jest lidi, kteří i pod tím velkým tlakem, kterému jsou "tam nahoře" vystaveni, dokážou zůstat slušní, popřípadě i čas od času vyjádřit názor, o kterém je předem jasné, že nebude kvitován s povděkem ani zdola, ani shora. Můj přístup však nejsou schopni skousnout ani oni. Jak bych je mohla takto oslovovat, když nemám "jméno" ani "postavení", nejsouc bláznem, no řekněte?

Toto je zároveň i odpověď na to, proč některé z těch "nahoře" neoslovuji vůbec. Třeba náš pan prezident je se mnou, abych tak řekla, "plně nekompatibilní". Stejně tak pan předseda vlády a seznam dalších by byl hodně dlouhý. Lidé, kteří mi za oslovení stojí, jsou "tam nahoře" v tragické menšině. (Zajímavé je, že manželky jmenovaných pánů mi kupodivu relativně kompatibilní připadají.) Musím však přiznat, že jsem ještě neoslovila všechny "své lidi".

(Nesmíte mě brát tak doslova - moje "oslovování" znamená psaní mailů, popřípadě telefonování. Kdyby byli tito lidé bezprostředně vystaveni mému pověstnému charismatu, věci by se dály jinak. Jenže jak k nim za účelem omamování prorazit skrze ochranné valy jejich sekretariátů?)

Měla-li bych zevšeobecnit, pak ani funkce, ani věk, ani vzhled, ba ani image nezakládají nárok na úctu, natož na podřízené chování. Úctu vzbuzující a zasluhující jsou úplně jiné vlastnosti, kterými ovšem ti, o kterých píši, pohříchu příliš neoplývají.

Takže sečteno, podtrženo: "ti nahoře" mi nerozumějí, rozumět nechtějí nebo nemohou, popřípadě se ke mně chovají jako nabubřelí nabobové, zatímco "mí lidé tady dole" mi rozumějí dokonale a čím dál tím líp, i když zatím ne všichni. Co k tomu dodat? To je přesně to, moji milí papaláši, co Vám dříve nebo později zláme vaz. Tož tak...

(Tááák, a teď to nechám na vás... Budu psát a psát a pak počkám, až budete chtít oslovit vy mě. Ať už mě žalovat nebo získat na svou stranu. Ráda se nechám překvapit. S poněkud ochablou úctou vaše L.M.)