Lidské společnosti vládnou módní vlny. Jsou to taková zvláštní emocionální vzepětí té ovlivnitelnější části populace. Diktují nejen to, jak se lidé oblékají, co jedí a pijí, ale především obsah a vnější formu prožívání emocí.

Pokud jde o obsah prožívání, může být módou ovlivněno prakticky cokoli. Ze středověkých pramenů víme, že módě podléhala i náboženská zjevení. Byla období, kdy obvyklým zjevením byla duše z očistce, a byla jiná období, kdy byla vídána především Panna Maria slibující útěchu.

Už zmíněným středověkem procházely vlny náboženského třeštění - mnohdy i paniky. Hříšnost tohoto světa jednou hrozila přivolat mor, jindy hrozila rovnou koncem světa. I způsob, jak na hrozbu reagovat, byl - dá se říci - módní záležitost. Tu byla vhodná modlitba a tichá kontemplace, občas doplněná o půst, jindy to byla okázalá procesí, která mohla přejít až do průvodů flagelantů.

Tak jako tak, významnou úlohu hrál strach. Ten je jednou ze základních emocí - nejlépe ten základní existenciální strach, který je v každém z nás rudimentálně přítomen. Strach sám o sobě sice módě nepodléhá, ale to, jak existenciální strach pojmenováváme, je stejně proměnlivé jako zimní kolekce firmy Adidas. Nejde o nic nového - ono v lidské psychice jde o něco nového ve skutečnosti jen velmi zřídka.

I naší dobou procházejí vlny třeštění. Od těch středověkých se zase tak moc neliší. Jen emoce už nejsou jitřeny sakrálními tématy. I když s tou nesakrálností témat to nemusí být tak úplně pravda. Mnoho hnutí a ideologií má fakticky formu sekulárního náboženství. Jisté je, že jedno téma z módy nevychází - konec světa v nepřeberných variantách je pořád in.

Od té doby, co nás opustily marxismus-leninismus a fašismus, se na poli sekulárních náboženství nejlépe etabloval ekologismus. Marxismus i fašismus byla „náboženství“ ve své podstatě optimistická. Nabízela zářnou budoucnost a spásu třídy, případně národa či rasy. Zelené „náboženství“ je chiliastické. Přináší pesimistickou vizi konce světa. Hlásá, že pokud lidstvo neodhodí výdobytky technické civilizace, čeká ho konec věků. Hrůzu tentokrát nebudí mor, ale lidmi způsobené oteplování planety.

Pro chiliastické sekty přicházelo s koncem věků také spasení spravedlivých - byť jich nebylo mnoho. V zelené ideologii je spasení věc neznámá. Na konci buď všichni hynou, nebo je čeká život v postindustriální době - s životní úrovní srovnatelnou s časy někde před francouzskou revolucí a hladomorem po každém vlhkém létu. Ne snad, že by to zelení kněží takto otevřeně hlásali, ale když to člověk domyslí…

V centru pozornosti velkých monoteistických náboženství (judaismus, křesťanství, islám) je člověk. Hledají pro člověka cestu k Bohu a spasení. O člověka šlo nakonec i marxismu a fašismu, ať se jejich antropocentrismus dokázal projevovat jakkoli zvráceně. V centru úvah ekologistů je abstraktně (v podstatě metafyzicky) vnímaná planeta. Tu je třeba zachránit pro ni samu – i za cenu vyhubení člověka jako druhu.

Novodobá etika poměřuje věci a hodnoty člověkem a skrze člověka. Člověk je pro ni hodnotou o sobě - bez člověka etika a morálka přestávají existovat. Ekologismus se jaksi instinktivně vrací k metafyzickému nazírání etiky, neboť de facto předpokládá, že etické normy existují o sobě, nezávisle na člověku.

Náboženství zpravidla pracují se strachem a nadějí. Ekologismus je ale mizantropní. Pomíjí naději a nabízí jenom strach, bez naděje a pasení. V tuto chvíli jeho proroci káží, že zbývá 12 let do klimatického armageddonu…

Není divu, že ti citlivější ze zelených vyznavačů občas neunesou trvalou hladinu stresu, kterému jsou vystaveni, a utěšeně rozšiřují klientelu psychiatrických ordinací. Hovoří se o nové psychiatrické diagnóze zvané klimatická úzkost.

Jako obvykle je to hlavně módní mediální téma. Úzkostné stavy jsou standardní psychiatrická diagnóza. Úzkost bývá vyvolána stresem nebo stresující událostí a postihuje kolem patnácti procent populace (té diagnostikované). Spouštěč stresu může být nejrůznější - víra v klimatický armageddon mezi ně nepochybně patří.

Přiznávám, že i já se bojím. Nebojím se o abstraktní planetu. Bojím se o člověka. Bez něj je pro mne kvetoucí a zdravá planeta bezcenná. Bytí lidského druhu může být velmi křehké a dnes křehčí než dřív.

Je lehce představitelné, že lidskou existenci může ukončit třeba pandemie něčeho hodně virulentního.

Mor, který v polovině 14. století zredukoval evropskou populaci možná až o polovinu, se šířil z Číny na západ desítky let. Při dnešní hustotě letecké dopravy by na vypuknutí pandemie mohly stačit i jen desítky hodin.

Je nepochybné, že lidstvo může být ohroženo i vývojem klimatu – je to dokonce velmi pravděpodobné.

Nemyslím si, že by hrozbou byla oscilace klimatu o dva, tři stupně tam a zpět. Dopady takové změny mohou být nepříjemné, ale průmyslová civilizace se s nimi dokáže vyrovnat. Mohou ovšem nastat mnohem drastičtější změny.

Jak známo, už 12 tisíc let žijeme v geologickém období, kterému říkáme holocén. Je to teplé období, které nastoupilo po konci poslední doby ledové.

Je to období, ve kterém člověk ušel cestu od neolitické revoluce (vznik zemědělství) až k průmyslové revoluci.

Je možné (a bylo by to hezké), že holocén je postglaciál (doba poledová) a v geologicky blízké době nás žádné chladné období nečeká. Je ovšem také možné (a možná i pravděpodobnější), že holocén je jeden z interglaciálů - tedy dob meziledových. Víme, že interglaciály trvají zpravidla 10 až 15 tisíc let. Na jejich konci přichází krátké a výrazné oteplení a pak…

Z médií na nás momentálně prší zprávy o oteplení, které nemá obdoby… Nějak mne z té představy mrazí v zádech.

Je zajímavé, že Pařížská dohoda o klimatu (2015) chce udržet oteplení pod dvěma stupni oproti stavu před průmyslovou revolucí. Trochu mne zaráží, že v Británii začíná průmyslová revoluce na sklonku 18. století, zatímco například v Čechách až v padesátých letech 19. století (v Číně a Indii začíná na konci 20. století). Při nejlepší dobré vůli je tu tedy rozptyl dobrých šedesáti let v období, kdy klima příliš stabilní nebylo. V devatenáctém století totiž končí chladná perioda malé doby ledové.

V každém případě je cílem nepřipustit oteplení ve srovnání s obdobím přirozeně chladnějším, než je dnes.

My ovšem víme, že když se formovaly první velké bronzové civilizace Mezopotámie a Egypta (cca 4.000 př.nl.), bylo asi o 3 stupně tepleji než dnes (končilo teplé a vlhké klimatické období atlantik). Co si pak myslet o cíli, kterého se chce Pařížskou dohodou dosáhnout?

Zásadní civilizační výzvu nepředstavuje teplejší klima. Zásadní a možná fatální civilizační výzvu by představoval návrat doby ledové. Ne snad, že by nám zbývalo 12 let, ale za nějaká dvě až tři staletí…

Ano, obávám se toho, že v době historicky blízké může nastat ochlazení nové doby ledové s fatálními důsledky pro stávající zemědělství a tím i pro lidskou populaci.

A neméně se obávám, že v dohledné době (a na to stačí i jen deset let) může přijít éra zeleného socialismu s fatálními důsledky pro lidskou svobodu.