Historik Matěj Spurný vyprovokoval proti sobě řadu urážlivých výroků prohlášením, že tato země není jen pro Čechy. Nenávistné projevy vůči migrantům i sobě připisuje naší malé sebedůvěře.

Čechům podle Matěje Spurného chybí sebedůvěra a nedovedou si představit, že by společně měli tvořit stát, který by byl multietnický a zároveň vícejazyčný. „Nemůžeme si myslet, že jsme si tím (vyhnáním Němců – pozn. redakce) vysloužili na věky věků nějaký právní nárok na to, že tahle země bude etnicky pouze Čechů. Je to země, na jejíž kultivaci se v historii podílely nejrůznější společnosti nejrůznějších jazyků a náboženských vyznání a není nic špatného, když tomu tak bude i nadále.“

K odsunu německy mluvícího obyvatelstva můžeme mít skutečně různé názory, nicméně je podle mého názoru chybou zaměňovat sebedůvěru s naivitou. Od svého narození jsem žil a žiju v bývalých Sudetech. Vedle našeho domu bydlely dvě smíšené česko-německé rodiny, které odsunuty nebyly. Stýkal jsem se proto odmala s Němci a německy jsem se v dospělosti i naučil. Doma jsem od prarodičů získal i slušný popis toho, co se v někdejších předválečných Sudetech dělo po roce 1918. Až do nástupu Hitlera k moci žádné zásadní problémy mezi sudetskými Němci a Čechy podle mých prarodičů nebyly. Ty začaly až tehdy, když se hlavní politickou silou sudetských Němců stala Sudetendeutsche Partei. Pak začaly slovní urážky vůči české menšině a moje tehdy do základní školy chodící matka si na protičeské pokřikování henleinovců také dobře vzpomíná. Potom přišel Mnichov a moje matka se s rodiči „odsunula“ do vnitrozemí.

Když se po válce vrátili do pohraničí, jejich němečtí sousedé je zdravili a vykládali, že si to „tak nepředstavovali“. Pak přišel odsun Němců a ve městě, kde jsem se narodil a vyrůstal, zůstalo několik desítek smíšených česko-německých rodin. Snad si i mysleli, že „vyhráli“, aby v polovině šedesátých let, když se režim uvolnil, požádala řada z nich o vystěhování do Spolkové republiky Německo. To už se naplno projevil vliv bolševické správy Československa a západoněmecký hospodářský zázrak zafungoval jako magnet.

Nyní, dvacet osm let od převratu v roce 1989, se k nám vrátili možná jednotlivci. Kdo by se k nám také vracel, aby vyměnil životní úroveň a pořádek Německa za nepořádek a nižší životní úroveň Česka. Osud německého obyvatelstva v předválečném Československu rozhodla aktivita jejich politické reprezentace. Ta pracovala proti československému státu a byla nápomocna k obsazení Sudet německou armádou v říjnu 1938. Poválečný odsun byl zřejmě jediným smysluplným řešením zrady naprosté většiny německy mluvícího obyvatelstva vůči Československé republice. Nezapomínejme, že před odsunem Němců v roce 1945/46 probíhal odsun Čechů ze Sudet po jejich obsazení Německem. Jen některé české rodiny v Sudetech za války zůstaly.

V současné Evropě probíhá migrace „za lepším“ ve velkém měřítku. Desítky, snad stovky tisíc Poláků odešly do Velké Británie, i tisíce našich občanů dnes žije v západních státech Evropy. K nám přicházejí Ukrajinci a Rusové. Domnívám se, že proti této migraci nikdo u nás nic zásadního nemá. Kritika však oprávněně nastala vůči nekontrolované migraci do Evropy z Blízkého a Středního východu a Afriky. Nejen proto, že se s migrační vlnou „svezli“ i potenciální teroristé (ve Spolkové republice se jejich počet odhaduje na několik set, z toho 80 je v současnosti za mřížemi). Tato kritika vůbec nesouvisí s tím, že bychom měli „málo sebedůvěry“. Je do značné míry způsobena zásadní nedůvěrou vůči politickému establishmentu EU, který na počátku migrační vlny zcela selhal a než mu došlo, že si „vyrobil problém“, bylo tu přes milion migrantů, z nichž řada prošla bez jakékoliv kontroly. To bylo nutné podrobit kritice naprosto nezbytně, protože to zdaleka nesouvisí s „právy migrantů“, ale především s hazardováním s bezpečností na evropském teritoriu.

Matěj Spurný, kolem jehož výroků se strhla taková mela, je člověk mladý. Jeho názory nejsou nijak radikální, nicméně velmi bych doporučoval, aby se i on více zajímal o kořeny česko-německého (ne)soužití nejen na základě obecných proklamací o právech a prospěchu multikulturního rozvoje. Ten může být za určitých podmínek pozitivním impulsem k růstu bohatství společnosti, za jiných politických poměrů může vést k nacionalismu a nenávisti.