Jako u každé služby má její poskytovatel nárok na adekvátní odměnu, při poskytování žádané a kvalitní služby na mimořádnou odměnu. V ČR byl po revoluci proveden pokus oddělit financování zdravotní péče od státu vytvořením zdravotních pojišťoven (ZP), které budou spravovat odvody zdravotního pojištění namísto státu a hradit výkony zdravotníků za pojištěnce. Podle mého názoru je to fatální chyba, neboť ZP nemůže uhlídat platby těchto výkonů, zvláště pokud se jedná o hospodaření s cizími prostředky (financemi pojištěnců). Další chybou je, že ZP určuje, komu bude za výkony hradit a komu ne (smluvní vztahy mezi ZP a poskytovateli). Z toho vyplývá fakt, že ZP se prakticky stávají zaměstnavateli těchto subjektů a to již má velmi blízko k modelu, který jsme měli před revolucí. Nelze se potom divit všem negativním průvodním jevům, které z toho vyplývají a které známe dokonale z nedávné historie.

Náprava tohoto stavu je možná pouze v případě, že se vrátíme k přijetí faktu, že zdravotnictví je placená služba, v níž objednavatelem a plátcem je pacient, který tuto službu vyhledá a konzumuje a který se může pojistit u komerční pojišťovny pro případ pojistné události (nemoci). Pojistit se může v různé výši podle pojistných programů, které mu vzájemně si konkurující pojišťovny budou nabízet. Asi by bylo vhodné stanovit základní povinné pojištění v určité výši, to pro to, aby bylo poskytovatelé nemuseli orientovat ve spleti různých programů různých pojišťoven. Bude-li však za výkon platit pacient, je to 100% záruka, že si své peníze ohlídá, i když se to někteří demagogové snaží relativizovat tvrzením, že pacient není schopen věci posoudit.

Problém nastává, jak zavést placení pacienta lékaři a přesvědčit ho, že ušetří na výdajích za lékaře víc, než je to za dnešního stavu a vymyslet způsob placení za provedené služby. Nabízí se historické a osvědčené řešení tzv. pokladenský systém. Pacient zaplatí lékaři podle za výkony v hotovosti a u pokladny ZP vyinkasuje náhradu za pojistný případ (příp. za více případů po určitém období) nebo pokud nemá peníze v hotovosti v dostatečné výši, převezme od poskytovatele účet ( fakturu) a provede platbu po obdržení náhrady (odložená platba). Zdravotní pojišťovně může být jedno, kdo výkon provedl, pouze se musí jednat o poskytovatele, který obdržel od státní správy povolení k provádění zdravotních výkonů a ZP má v programu, ať základním nebo nadstandartním, pojistné položky za tyto výkony. To znamená, že pacient si může poskytovatele zvolit podle své volby a nároků na kvalitu a ceny, které poskytovatel má a zdravotní pojišťovna nemůže určovat, kterému poskytovateli bude platit a kterému ne, neboť nebude v žádném smluvním vztahu s poskytovateli, bude pouze ve smluvním vztahu s pacientem.

Otázkou, na kterou si musíme odpovědět, je, jak to bude s výší náhrad za nějaký konkrétní výkon lékaře. Při předpokladu volné konkurence budou účty poskytovatelů za "stejný" výkon různé. Náhrada však u konkrétní ZP bude ve stejné výši, buď bude vyšší (pacient si doplatí) nebo nižší (pacient bude inkasovat přeplatek) než účet poskytovatele. Bude plně na volbě pacienta, jakého poskytovatele si zvolí, zda drahého s vědomím doplatku nebo levného s vědomím bezplatné zdravotní péče. Cenovou úroveň poskytovatelů zdravotní péče podstatným způsobem ovlivní výše náhrad zdravotních pojišťoven, nikoliv ceny stanovené poskytovateli, jak někteří demagogové straší, protože ceny poskytovatelů se brzy ustanoví do úrovně náhrad vyhlášených pojišťovnami.

Volná konkurence poskytovatelů přinese zlevnění cen jako je to u jiných oborů (potraniny..) a kvalitní územní dostupnost bez nutnosti vytváření různých "sítí" byrokraty. Pro přechod na tento systém navrhuji zavedení individuálního účtu. Pacient by měl právo hospodařit s částí svého pojistného sám (navrhuji 1/3). Do vyčerpání této částky by měl nárok na úhradu účtů od lékaře v plné výši (nikoliv do výše náhrady pojišťovny). To znamená, že by měl rovněž lékařskou péči jakoby "bezplatnou". Po jejím vyčerpání by musel čerpat ze společného účtu a musel by se spokojit s náhradami pojišťovny. Na výpisech z účtu, poskytovaných ZP, by mohl sledovat stav svého účtu a ekonomicky s ním hospodařit. Názory oponentů, že drahé výkony by musel doplácet, jsou vesměs liché. ZP nabídnou pro tyto případy jiné programy. Kromě toho, výdaje na jednoho obyvatele se pohybují ročně kolem 20.000 Kč na jednoho obyvatele. Na individuální účet by ročně připadlo v průměru 6600 Kč. S touto, i daleko nižší částkou, by každý dovedl zajisté efektivně hospodařit, každoročně by se mu tento účet navyšoval o nevyčerpané hodnoty. Navíc by měl právo převést částku ze svého individuálního účtu na své příbuzné (rodiče, děti), takže by existovala možnost rodinné koexistence pro čerpání při větších výdajích.

Skutečné hospodaření s prostředky účtu by rovněž zvyšovalo váhu dodržování prevence samotnými pojištěnci. To vše směřuje k tomu, aby se každý staral o své zdraví na svůj účet, nikoliv na obohacování na úkor jiných. Peněženka pojištěnce je jediným skutečným regulátorem, jak lze zastavit neúprosné pokračování v plýtvání prostředky na zdravotní pojištění a všechny pokusy o její obejítí musí nutně skončit krachem.