Dvakrát měř metr, kterým chceš měřit chyby těch ostatních

Inu, jsou to na světě věci. Podle nepodepsaného článku v Lidových novinách, prezident Václav Klaus sice nerozdává tolik milostí jako jeho předchůdce, ale mezi jeho amnestovanými je prý čím dál více pachatelů ekonomických zločinů (následuje výčet sedmi prezidentských "hříchů", patřičně okomentovaných). Nepodepsaný článek není pro mne hodnověrný, z toho důvodu se jím nemíním zabývat. Více mě zaujaly ohlasy na jeho obsah. Někteří spoluobčané se domnívají, že v demokracii je možné všecko, dokonce i kydání hnoje na každého, kdo se jim zrovna nelíbí. Žijí ve velkém omylu. To jen nedospělosti demokracie jsou chránění před postihem zákona. Vím, čtyřicet let nesvobody vykonalo své. Doby, kdy bylo možné na někoho ukázat prstem a očernit ho, že si kupříkladu odplivnul před vývěskou KSČ, zač šel nešťastník rovnou z ulice do lochu na různě dlouhou dobu, jsou nenávratně pryč. A je to dobře. Jenže, v mnohých z nás ta doba zdánlivé lidovlády přetrvává. A tak jsme to udávání a donášení přeměnili na veřejné pomlouvání a hanobení vytipovaných jedinců. Taková pomluva je z pohledu dotyčného výborná věc. Ví, že působí jako štípnutí vosou. Píchne, zabolí a nikdo ze zasažených si nemůže být jist, jak rozsáhlé nepříjemnosti mu z toho vzniknou.

Morálka národa a charakter lidí se podobají zubům. Čím jsou zkaženější, tím více bolí, když se jich někdo dotkne. Václav Klaus má pro některé z nás tu "hroznou vadu", že nikdy nešel a nepůjde s proudem jen proto, že tak činí ostatní. Dalším jeho "nedostatkem" je, že je velice vzdělaný člověk. A krom toho je "ohavně" pracovitý. To všechno dráždí ty, které nechtěně převyšuje. Má tu "smůlu", že patří mezi lidi, o kterých Oscar Wilde řekl: "Všechno, čím vynikají, získává jim nepřátelé. Lidé musí být průměrní, pak jsou oblíbení." Já ale nechci mluvit o Václavu Klausovi. On je natolik schopný, že se umí obhájit sám. Rád bych pohovořil o těch, co kdekoho verbálně napadají, aniž pro to mají pádné důvody a častují své spoluobčany pěkně nechutnými urážkami.

Druhou sloku naší státní hymny uzavírá verš "mezi Čechy domov můj". Občas pochybuji, že to ještě stále platí. Co nám předváděli rebelující lékaři, jednání nespokojených univerzitně vzdělaných intelektuálů, parlamentní existence partaje, která nás vývojově vrhla o padesát let zpět z evropského podia, hrubosti v čase zapomenutých kdysi přívrženců "šťastných zítřků", novinářů typu dámy z Novy, která televizní diváky poučuje, že voda při patnáctistupňovém mrazu se proměňuje v led, to vše v člověku vyvolává obavy, co bude dál. Už brzo se na Pražském hradě změní prezident. Až dosud tuto vrcholnou státní funkci vykonávali lidé moudří a po všech stránkách reprezentativní, kteří byli ozdobou tohoto významného postu. Jen velice těžko budeme v této politicky rozhárané době hledat lidi formátu T.G. Masaryka či člověka s Benešovou diplomatickou erudicí nebo s Klausovou všestrannou vzdělaností, nebojácně se stavějícího proti názoru většiny, pokud usoudí, že je toho třeba. Nevěřme tomu, že v čele státu může stát kdokoli. To je lež jako věž. Prezident neklade jen věnce, on je exportní vizitkou svého národa. Musí mít nemalé vědomosti a musí se umět pohybovat na tenkém politickém ledě i požívat dobré pověstí. Pokud není v jeho životě v tomto směru vše v pořádku, neměl by takovou státní funkci přijímat.

Kdysi byla okrasou českého národa muzikálnost. Za rakousko-uherské monarchie to byly vyhlášené zlaté české ručičky. Po pádu komunistické imperialistické ideologie nám zůstaly oči pro pláč a všeobecná nedoslýchavost k názoru těch druhých, provázená nactiutrhačstvím. To je spolu s korupcí kolorit současnosti. Každý musí uznat, že to je, v porovnání s první republikou, strašně málo. Určitě má tento národ v občanském soužití navíc. Nejsme přeci takoví nevzdělanci, abychom museli svého prezidenta nazývat gaunerem a vzájemně se mezi sebou častovat vulgarismy vražedného kalibru. Pravda, říká se, hlas lidu, hlas boží. V tomto případě to však neplatí. S Pánem Bohem (pokud v něj kdo věří) nelze mluvit hrubě a sprostota není nejlepší cestou k lidskému dorozumění. Vox populi (hlas lidu) by měl dvakrát měřit metr, kterým chce měřit chyby těch ostatních.