Vládu „tradičních politických stran“ prý spojuje „strach z aktivního občanství, jak dokazuje odpor k občanskému centru Klinika na Žižkově nebo k občanským iniciativám týkajícím se plánů developerů“, tvrdí Václav Bělohradský v článku Největší hrozba: vláda politické třídy (Právo 5. 6.).

Nemyslím si, že je tomu tak. V tom problém našich politických stran rozhodně nespočívá, již proto, že „občanské iniciativy“ nejsou předem danou a zřetelně pozitivní skutečností.

I když pozměňující návrhy k některým zákonům (stavební zákon) ukazují, že někteří činitelé opravdu netouží po tom, aby občanské iniciativy zasahovaly do legislativy a vůbec správy věcí veřejných, je vztah veřejnosti i politických stran k těmto iniciativám přinejmenším dvojznačný, neboť jejich působení ve veřejném prostoru rozhodně není jednoznačné.

Na straně jedné příklad problémů dálnice D 8 ukazuje, že občanské iniciativy zde byly zcela v souladu s míněním velké části odborné veřejnosti, a kdyby k jejich námitkám bylo přihlédnuto, ušetřili bychom si mnohé, nejen peníze.

Na straně druhé se snahy některých občanských iniciativ dostávají do rozporu nejen s většinovým míněním veřejnosti, ale i s názory veřejnosti odborné (domácí porody) a někdy, ač jsou míněny některými vážně, působí až komicky (toalety pro třetí pohlaví, volby pohlaví apod.).

V některých případech občanské iniciativy (i odborná veřejnost) obhajují legitimní názor, který však je v naprosté kontradikci k jinému stejně legitimnímu názoru (jez na Labi v Ústí, národní park Šumava, limity těžby) a záleží jen na politickém rozhodnutí.

Někdy je nejen obtížné, ale i zcela nemožné odlišit občanskou iniciativu od lobbistického působení (protesty proti zákazu provozu vodních skútrů, protesty proti zákazu kouření apod.).

Havárie zákona o sociálním bydlení je pak příkladem toho, kdy nasloucháním velmi výlučným názorům občanských iniciativ diametrálně se lišícím od mínění veřejnosti (i odborné) vedlo k nepřijetí důležité právní úpravy.

Původní návrh zákona, vypracovaný na ministerstvu práce a sociálních věcí pod tlakem iniciativy Platforma pro sociální bydlení, obsahoval nejen odbornou veřejností nepřijatelné instituty (územní koncentrace, rezidenční segregace), ale ignoroval realitu většiny obcí u nás.

A nejen to: občanskými iniciativami byl posléze vytvořen falešný dojem, že tento zákon vyřeší bezdomovectví, nebo dokonce problémové soužití s Romy. Tím se tento postoj stal onou „medvědí službou“ zákonu, neboť ve veřejnosti vznikl dojem, že půjde o bezzásluhové rozdávání bytů.

Pokud jde o „občanské centrum Klinika na Žižkově“, je názor Václava Bělohradského mimo realitu. Státní a samosprávné orgány zde neřeší „strach z aktivního občanství“, ale takové „podružnosti“, jako je platné právo. Obyvatelům okolních domů by jistě nevadila činnost občanského centra, pokud by nemuseli čelit hluku a nepořádku.

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv

Právo, 8.6.2017