Mnoho politiků, političek i nepolitických občanů se shoduje na jedné skutečnosti, která se ve společnosti projevuje. Tím je projev hrubostí, vulgarit a arogance. Sám předseda sněmovny před nedávnem uvedl, že hrubost v politice pozoruje od roku 2003. Říká se, že „ryba smrdí od hlavy“, a proto zápachem hrubosti nasákla i nepolitická společnost. Všeobecným jevem podtrhující reálné dění „nahoře i dole“ je projev vzdorovitosti proti stávajícímu systému i proti sobě samým. Tímto stavem lze charakterizovat období přechodu ve vývoji jedince směrem k dospělosti. Projevům hrubosti (zvláště i v hlase) z hlediska bezpodmínečného vývoje podléhá určitá skupina lidí - pubertální mládež.

Když si stanovíme rok 1990 jako výchozí pro nové politické narození v české společnosti po dlouhých a neplodných letech politické šedi, tak nám logicky vyjde věk, do kterého se dříve či později dostane každý jedinec. První skutečně polistopadové svobodné volby aktivně akceptovalo 90 procent občanů. Přišli na křtiny nově se narozenému politickému systému, který tenkrát ještě v peřince netušil, jak jej bude lid český formovat a vychovávat. V poslední době se ukazuje, jak česká rodina - kotlina stmelená při narození postupně ztrácí o další výchovné směřování zájem a nechává vlastního odsouhlaseného potomka neřestem, nespoutaným vášním a neusměrněným projevům vzdoru. Avizovaná nízká volební účast je toho důkazem.

Je jasné, že příliš přísná výchova či naopak příliš benevolentní nejsou těmi pravými ořechovými metodami. Nabízí se otázka, kde jsou Ti moudří vychovatelé dohlížející na zodpovědnou výchovu v tak citlivém období, jakým puberta bezesporu je. Proto vnímám politickou skutečnost, že v současné době dochází k určité kulminaci pubertální politiky v již zmíněném zahájeném období, a protože se již blíží věk uznávané dospělosti, tak ještě dozvuky vzdorovitého času budou určitou dobu kulminovat.

Vystupňovaná agresivita předvolební kampaně doprovázená násilnými incidenty hovoří také ve prospěch ventilace nahromaděných hrubostí ve společnosti, která má tendenci se identifikovat s nedospělým systémem, a tak zároveň upozornit na dlouhodobě zanedbávané preventivní výchovné postupy. Na světlo se tak dostává skutečný jev, kterým je obecně známo tzv.učení se „za pochodu“. Platí dvojnásobně, že ve výhodě je ten, kdo se za předlistopadového režimu neflákal a připravoval se na dlouhý pochod k demokratickému dospěláctví. Nastávající parlamentní volby budou jistým předělem v sebevýchovném programu společnosti, která nerezignovala na polistopadovou výchovu k demokracii a má zájem připravit půdu pro další růst a rozvíjení, kterým je věk adolescenční.

Mlácení jedinců tvarohového či makového ražení není samozřejmě řešením a už vůbec ne příkladným ventilováním agrese, komprimované hrubosti a vybičované arogance. Známý vědec světového formátu Konrád Lorenz upozorňoval, že jediným možným a přijatelným způsobem ventilování agresivity (potažmo i hrubosti) je sport. Politika v postkomunistické zemi má tu nevýhodu, že jsou v ní pravidla pro regulérní soutěžení měněna příliš často a nepřehledně. Politici se tak stávají obětí vlastních vyprodukovaných zákonů a regulí, takže jim pak nezbývá příliš času a prostoru pro fairplay. Voliči jsou pak v rámci politického sportu postaveni do role nepřehledných rozhodčích, kdy sami nevědí, koho vlastně mají odpískat. V nepřehledné situaci pak má každý tendenci dávat žluté i červené karty každému. Pubertální politika tak ve skutečnosti i přes hrubost a agresivitu připomíná typický český Kocourkov, kdy se jen čeká na chvíli, kdo vyletí z hrací plochy ven. V případě specifického politického prostředí se dá očekávat, že tím vyloučeným se může stát subjekt vykazující nebezpečně vysoký počet prezentujících se puberťáků (i puberťaček). Vítězem se pak zákonitě stává uskupení, které odolá poslední fázi pubertální kulminace a usiluje o přerod do vyššího stupně směrem k dospěle chápané demokracii v evropském kontextu.

Už teď si však můžeme zacílovat dosažení stavu, kdy budou nastavena daleko přehlednější pravidla pro zdravé politické soutěžení s jasně vytyčenými čárami pro rozhodčí. A pak nebude důvod stavět se lhostejně k dalšímu stadiu výchovy politického systému, který jsme si odsouhlasili zvoněním našimi klíči.