17.11.2019 | Den boje za svobodu a demokracii


SPOLEČNOST: Komouše na vás!

8.11.2019

(na ty, co nadávají…)

S komunistickou morálkou mi poprvé bylo dáno se seznámit někdy začátkem sedmdesátých let, když nám soudružka učitelka v předdůchodovém věku, co zamlada hrdě nejspíš nosila modrou košili, vyprávěla o vzorném sovětském chlapci Pavkovi Morozovovi, co byl tak uvědomělý, že svého neuvědomělého otce udal za kulacké sklony: tatík skončil v gulagu a hodný synek v učebnicích (byl pak vesničany zabit a historie jej shledala slabomyslným).

To můj tatík byl opatrný a Hlas Ameriky i Svobodnou Evropu poslouchal doma jen potichu – veliké dilema mu ale nastalo, když jsem jednou přišel ze školy s tím, že máme za domácí úkol popsat, jak to tehdy bylo za Vítězného února, zejména pak o hanebné úloze jakýchsi zrádných ministrů: vůbec jsem tomu nerozuměl a když jsem se tatíka ptal, co to bylo za zlé ministry, velmi se rozzuřil. Jelikož však měl vedle toho antikomunistického i pevné přesvědčení o tom, že škola je nejdůležitější základ života a člověk tam musí mít ty nejlepší výsledky za jakoukoli cenu, se zaťatými zuby mi cosi o zrádných ministrech nadiktoval a šel si dát panáka. Poskytl mi tak první ukázku socialistického realismu v praxi, trvalé přetvářky, schizofrenického rozporu mezi soukromým názorem a veřejným projevem.

Vzorným žákem tak z tatíkova úsilí byv, neminula mě pak účast v jakési recitační soutěži k onomu velikému výročí, kde jsme se nazpaměť učili básničky o tom, jak táta hlídá továrnu, máma mu v tom fandí a ten gauner kapitalista už jen bezmocně prská vzteky. Co víc, nás několik recitátorů pak do takové továrny vzali a tam jsme je na schůzi přednášeli pracujícím: jejich netečné výrazy si pamatuji dodnes a bylo to předznamenání nepovinně povinných budoucích schůzovních nud. Začalo to nevinně: stal jsem se pionýrem - červené šátky měli ve třídě všichni a bylo to stejně přirozené, jako že všichni musí chodit do školy. Takže se tak chodilo i na pionýrské schůzky a ztráta času to pro mě byla stejná.

Ztrátou času bylo koneckonců i sledování televize, jak jsem postupně zjišťoval, když jsem rostl a rozumu bral, a nakonec i četba novin, kde se člověk dozvídal jen o úspěších socialismu a prohnilosti kapitalismu, byť už dávno měl pod kůží světový názor právě opačný: co si pamatuji, všichni nadávali, ale úděl života před železnou oponou brali stejně nevyhnutelně jako rozmary počasí. Každý byl jaksi smířen s tou rozplizlou šedivostí, kdy mnohé se nemohlo nebo nebylo k mání, ale zároveň se jaksi žilo, hlad nikdo neměl, ani bos nechodil a co víc, mohl jet každý rok na Balaton či do Bulharska.

Když už jsem nebyl pionýr, ale svazák na vysoké škole, opět kolem mě nebyl nikdo, kdo by svazákem nebyl, byť to členství spočívalo jen v tom, že se platily členské příspěvky a namísto schůzí se chodilo do hospody (kam jsme koneckonců většinou šli i namísto školy). Byli přirozeně takoví, co na ty schůze chodili a byli tam aktivní „jak svazák“, protože mysleli na zadní kolečka a zavčas už usilovali o stranickou knížku, aby to jednou mohli někam dotáhnout – moc už se dnes totiž neví, že do KSČ sice vší silou (a povětšinou marně) lanařili každou uklízečku, ale inženýry nemuseli, protože ti se tam mnozí cpali sami; aby však strana byla dělnická, dbali soudruzi na zachování proporcí, a tak se takový intelektuál velice musel vynasnažit – znal jsem jednoho, co kvůli tomu vstoupil dokonce i do Lidových milic a stejně si musel ještě počkat; pak mu to překazil Listopad.

Hned po škole jsem musel na vojnu – trudné. Nejen proto, že to bylo ve službách nenáviděného socialistického režimu (zosobněného zde Varšavskou smlouvou), nejen že proti zbožňovanému kapitalistickému režimu (zosobněnému zde NATO), ale prostě a hlavně proto, že to byla úplně zbytečná pakárna v područí vylízaných zelených bolševických mozků, horší než všechny ty předchozí ztráty času, jelikož 24 hodin denně a celý jeden rok (nevysokoškoláci tam přicházeli o dva roky života). K věci však: sloužil jsem v Jistebnici, kde byl raketometný oddíl, tedy sovětské jaderné hlavice namířené na Západ. Byl jsem tam sice jen náčelníkem proviantní služby, takže ty obludy zahlédl jsem jen párkrát přes plot vozového parku, to však stačilo, abychom všichni my nedobrovolně tam přítomní nejméně do roku 2000 nesměli ani do Jugoslávie a na Západ už nikdy, jak nám bylo řečeno (toho roku 1987). Vážně jsem netušil, jak jsem si takovou důvěru pracujícího lidu zasloužil (proč tam nedali ty snaživé kariéristy?), ale měl jsem to zkrátka spočítáno a komouše jsem za to „miloval“ ještě víc.

Po vojně začal pak pracovní proces, který sestával z nekonečné nudy v kanceláři: jak jsem záhy zjistil, pro většinu kolegů byl tento stav kýžený, sezení na zadku a nicnedělání jim vyhovovalo, mně moc ne, avšak kam dál, a tak jsem žil ve stavu jakési hibernace, že už tomu nikdy jinak nebude a nelze holt jinak. Disidenta jsem žádného neznal a jen ze vzdáleného doslechu občas proniklo, že někdo neznámý utekl na Západ (k čemuž jsem nenacházel odvahu), na druhé straně jsem neznal ani nikoho, kdo by ten komunismus upřímně žral, a že i takoví existují, to jsem s údivem zjistil až na konci devětaosmdesátého. Z dnešního hlediska je to nepochopitelné, ale ještě na podzim 1989, kdy v okolních socialistických zemích začínaly se již dít věci nevídané, mě ani nenapadlo, že by takové štěstí mohlo potkat i nás, komouš zdál se být u nás stejně věčný jako dynastie Kimů v Severní Koreji.

O to překvapivější a extatičtější byly potom listopadové události: ze začátku byli jsme ohromeni, že se děje vůbec něco, že se dokonce píše i o tom, že by se neomylná Veřejná bezpečnost dopustila nějakého omylu – a den ode dne se euforie stupňovala, náhle tu byly dosud nemyslitelné demonstrace, Milouš blábolil ještě v televizi jakési bezmocné fráze, ale náměstí už skandovala „Miloše - do koše!“, vynořili se disidenti, již nám dosud byli líčeni jako kriminální živly, a najednou s nimi jednal předseda vlády, člověk poprvé mohl na obrazovce spatřit Václava Havla a se zadostiučiněním sledovat jeho cestu na Hrad. Byli jsme svobodni, bylo to neskutečné: „Vánoce, vánoce přicházejí, soudruzi odcházejí.“ A na Štěpána už jsme byli bez Štěpána, i Mohorita Vasil sklidil to, co zasil – dnešním mladým už ta jména asi nic neřeknou, staří si ale dobře vzpomenou…

Nebylo mi tehdy ještě ani třicet a nyní je tomu tedy již třicet let – i kdybych zítra zemřel, měl jsem to štěstí, že alespoň půlku života jsem mohl prožít ve svobodě (když už jsem měl tu smůlu, že jsem se narodil v té části světa, kde se právě konal ten nešťastný komunistický experiment). Tomu jsem neskonale rád, kulaté výročí listopadové revoluce vnímám jako velký důvod k oslavě. Komunistický režim, jak jsem ho zamlada zažil, nás už nezavíral, ale držel nás ve svěracích kazajkách nesvobody a mnohým pokřivil páteř; ekonomicky byl neefektivní, podvazoval přirozenou lidskou iniciativu a byl neekologický. Co pak nejhoršího, byl krajně nemorální, podobně jako fašismus založený na stručném a jasném zúčtování s odpůrci.

Není proč si myslet, že za komouše bylo líp, ani pro ty, co na svobodu kašlou a hlavně chtějí mít své teplíčko v smrádku jisté: všechny sociální výhody, jež kdysi přinášel socialismus, má v sobě dnes už i kapitalismus - systémy opravdu splynuly, máme kapitalismus se socialistickou tváří, i s těmi problémy, co to dnes logicky přináší, ale to už je jiná kapitola: důležité je, že svoboda a sociální jistoty jsou dnes v jednom. Není žádného důvodu želet starého režimu, pro nikoho, ani pro ty nejchudší. Dělat to mohou jen chudí duchem: jsou-li staří, pak proto, že tehdy byli mladí a dnes je již skleróza připravila o soudnost, eventuálně mají z té doby máslo na hlavě; jsou-li mladí, pak proto, že člověk se svobodě lehce rouhá, má-li ji odjakživa jako samozřejmost. Ona to ale samozřejmost není…

Proto mi vadí, slyším či čtu-li někdy nářky na současný režim a sentiment po tom starém, komunistickém. Tehdy si říkám: Komouše na vás!



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.