Víkendové demonstrace s tématem migrantů ze zemí třetího světa byly předmětem vlny emotivních mediálních i politických reakcí.

Nejčastěji nám byla věc předkládána tak, že pro přijímání migrantů jsou studenti, intelektuálové a zkrátka samí slušní vnímaví lidé, zatímco proti přijímání jsou holé lebky, výtržníci a obecně lidé extrémní a extremističtí.

Média i politici se tak podílejí na opětovném rozdělování společnosti na jedny, kteří mají být adresátem sympatií, a druhé, které je třeba odsoudit. Přitom se věci zdaleka nemají tak jednoduše.

Tomu se ale nelze divit, média i politici mají sklon ke zjednodušování, malování skutečnosti na černobílo, na „pro“ a „proti“, na „my“ a „oni“.

Co je však horší, je fakt, že jen málokdo se skutečně zamýšlí nad tím, co jedny i druhé na ta náměstí žene. Zda je to opravdová láska k migrantům na jedné straně a nějaký reálný rasismus na straně druhé. Nebo zda nepůsobí ještě další a mnohem silnější motivy.

U přívrženců přijímání migrantů je to nesporně jistý adrenalin plynoucí z jednání považovaného za neortodoxní, alternativní, neformální. Revolta blízká mladé generaci, která vnímá zavedené konzervativní struktury jako překážku pokroku a vlastní seberealizace.

Tento skupinový motiv bývá provázen také skupinovou psychózou, v níž často platí, že ten, kdo se společné akce nezúčastní, je svou sociální strukturou vypuzen, přijde o důležitý pocit generačního skupinového zázemí.

Na druhé straně pomyslné barikády, u odpůrců migrantů, sice vidíme i ty, kdo se chtějí jen zviditelnit a zneužít namnoze pochopitelného strachu nemalého množství lidí z rizik masové migrace ke svým vlastním politickým cílům.

Demonstrace je věc veřejná, těžko lze zakázat Vandasově straně nebo jiným skupinám, aby se toho zúčastnily. A pak i zde samozřejmě funguje davová psychóza. Čím radikálnější hesla znějí z tlampačů, tím si účastníci demonstrace mohou připadat jistější ve svých pravdách.

A v halasu hesel zanikají slova rozumu, varující před reálným nebezpečím, které migrace může představovat – a nejde jen o obavy z terorismu, jde o opodstatněná rizika sociálního neklidu, ekonomických komplikací, růstu nezaměstnanosti a naopak vzestupu šedé ekonomiky – až třeba po exotické nemoci, pro něž – na rozdíl od migrantů – nemusíme mít v našem klimatickém pásu dostatek imunity.

To všechno jsou věci reálné a snižovat jejich význam nebo podceňovat obavy lidí z nich, je projevem hodně velké arogance – ať už ji nacházíme opět u politiků, či médií. Ostatně obě skupiny mají tradičně tendenci poroučet větru a dešti bez ohledu na nekonečně složitější realitu.

Každopádně není dobré, když se mediální a politické elity soustřeďují při reakcích na demonstrace s tématem migrace jen na to, aby ocejchovaly účastníky pouličních akcí nějakým emotikonem.

Když se do komplikované a vrstevnaté problematiky vnese jako dominantní apel na city, rozum nutně zůstane stát za dveřmi. Těmi i oněmi.

To se ovšem hodí právě těm, kdo chtějí z těchto událostí vyjít jako vítězové: politici, kteří nechtějí nebo neumějí řešit skutečné problémy, na tomto tématu najednou vyrostou do nadoblačných rozměrů a rozdávají morální naučení na všechny strany.

A média, která jim při tom aplaudují. To zkrátka nemůže dopadnout dobře.