Dělnická strana má několik stovek členů. KSČM jich má na 70 000 a většinou byli komunisty již v době, kdy u nás neexistoval právní stát a vládla nesvoboda. Tito členové KSČM nejenže souhlasili s nedemokratickými praktikami komunistického režimu, ale též se na nich aktivně podíleli. Dělnická strana má sotva 2% preferencí. KSČM naproti tomu volí téměř milion českých občanů, a to zejména ti, kteří dodnes bývalý komunistický režim považují za lepší než ten současný. KSČ vznikla v roce 1921 ze sociální demokracie a má u nás devadesátiletou tradici. Už v době svého vzniku měla více jak 200 000 členů a krátce po únoru 1948 dosáhl počet členů KSČ jen Čechách a na Moravě 2 270 000. V té době byl členem KSČ každý třetí dospělý Čech.

Neonacistické strany nemají u nás téměř žádnou tradici a zdají se být spíše umělým výtvorem financovaným z neznámých zdrojů. Až na několik svých vůdců jsou tvořeny holohlavými primitivy, kteří nikdy nemohou získat velkou podporu české veřejnosti. Komunisté naproti tomu by mohli v době velké ekonomické krize přitáhnout mnohem více voličů než dnes. Komunisté nepochodují ulicemi jako neonacisté a nedávají své úmysly tak okázale najevo. Právě proto by česká společnost, mající na paměti zkušenosti z doby minulé, k nim měla přistupovat velmi ostražitě. Bohužel je dnes česká společnost je vůči bývalým i současným komunistům velmi tolerantní. Za totality téměř v každé rodině komunista byl. "Naše hodná babička byla také komunistka a tak přece ten komunismus nemohl být tak špatný," říkají si mnozí méně přemýšliví jedinci. A tak nám v krajích vládnou bývalí komunisté z ČSSD za podpory KSČM a nikdo se tím nevzrušuje. Dokonce i pan premiér a mnozí ministři jeho vlády byli členy KSČ a jsou to přitom tak sympatičtí a milí lidé, říkají méně prozíraví jedinci.

Když nám předseda KSČM Filip v přímém televizním přenosu z Rudého náměstí v roce 2007 u příležitosti 90. výročí bolševické revoluce oznámil, že bez této revoluce by nebylo sociálního státu, prošla tato přímá propagace komunistické ideologie a přihlášení se k ní bez jakékoliv kritické odezvy. Komunisté již jednou na celých 40 let zrušili veškeré občanské svobody, a proto by měli být v hledáčku politiků, kteří se dnes obávají Dělnické strany jako potenciální hrozby pro demokracii, na prvním místě. Místo toho tito politici jmenují do důležitých vládních funkcích bývalé komunisty jako na běžícím pásu, takže se zdá, že jiné elity, než ty bývalé komunistické, už ani nemáme. Hrozí spolupráce sociálních demokratů s komunisty na vládní úrovni (v krajích a městech již takové koalice existují).

Netvrdím, že komunisté mají sílu nastolit zde další diktaturu, ale jejich společná vláda s ČSSD by jistě vedla k ještě většímu zadlužování státu a omezování již existujících občanských svobod. Největší nebezpečí by hrozilo v oblasti zahraniční politiky, kde by docházelo k postupné revizi naší orientace na západní demokracie a pomalému příklonu k ruskému bratrovi. Česká společnost má proti neonacismu poměrně vysokou resistenci a odtud jí podle mého názoru žádné nebezpečí nehrozí. Soud zdůvodnil zákaz Dělnické strany údajným ohrožením demokracie . Jak jsem již uvedl v textu, považuji tyto obavy za liché . Největším nebezpečím pro demokracii nemusí nutně být příslušníci politické strany, kteří nadělají nejvíce hluku v ulicích.

Z historie víme jak to dopadlo, když se české politické strany po roce 1945 v rámci dopustili osudové chyby a uvěřili vstřícné komunistické rétorice. Za odstrašující příklad by měl členům ČSSD, kteří vládnutí společně s komunisty podporují, sloužit osud předúnorového předsedy ČSD Laušmana. Ten se za poválečnou úzkou spolupráci s Gottwaldem vděku nedočkal a byl odsouzen k 17 létům těžkého žaláře . Zemřel na následky krutého zacházení s podlomeným zdravím v roce 1963 v komunistickém vězení.