Nový ministr kultury Lubomír Zaorálek chce svůj post využít daleko aktivněji, než jeho předchůdci, protože si právě ze zahraniční politiky odnesl pocit, že kultura je jednou z nejvýznamnějších věcí, kterou máme a kterou se můžeme prezentovat ve světě.

To jsou jistě obecné pravdy, ale pokud nepochopí alespoň část politiků i občanů, k čemu kultura je, zapadnou tato slovy rychle v zapomnění. Zaorálkův úkol je tedy velice těžký, ale určitě nejde jen o peníze.

Původně totiž kultura představovala v užším slova smyslu soubor tvůrčích lidských činností, tedy uměleckých oborů, které je třeba pěstovat, protože v důsledku tvarují myšlení. V širším slova smyslu ale jde o systém všech významů, činností a vzorců chování, které člověk pěstuje, osvojuje si a předává. Proto můžeme hovořit o kultuře stolování, kultuře veřejného prostoru, kultuře jazyka a dialogů, o politické kultuře atd.

Jenže vztah ke kultuře v posledních staletích prodělal velké změny, a to nejen u nás, ale i v celé naší civilizaci, pokud civilizaci chápeme jako pojmenování pro větší nadnárodní celek, které spojuje státy s blízkou kulturní tradicí.

V okamžiku, kdy se kultura přestěhovala ze zámků do měst, začala si společnost kulturu monopolizovat ke svým cílům, k nimž patří například společenské postavení, společenský úspěch, tedy zneužívala ji, ale nespotřebovávala. O některé kulturní artefakty se nezajímala, takže se začaly rozpadat, ale nemizely, a jiné, méně hodnotné, ale efektní, jako třeba umělé ruiny, stavěla.

A právě z tohoto prostředí, v němž se o kulturu začalo zajímat stále více lidí, se zrodila hlavně díky rozhlasu a televizi masová společnost, která vytvořila záhy masovou kulturu, pro kterou je typické, že skutečnou kulturu odmítá, chce hlavně zábavu. A v okamžiku, kdy se u nás na místo světového názoru etablovalo podnikatelské hledisko reprezentované prezidentem i premiérem, zvítězila nadvláda ekonomického myšlení a i kultura se proměnila v trh. A protože i předchozí režim si kulturu uzurpoval pro sebe, proměna u nás byla brutálnější než ve staré Evropě, přičemž i lékaři, právníci a inženýři, kteří dříve podporovali kulturu, se zaměřili převážně jen na výkonnost.

Důsledek je zřejmý: kultura se stále výrazněji odklání od hlubších hodnot, tedy od pěstování a zušlechťování nejrůznějších činností, ke komerčním formám zábavy či v širším slova smyslu pouhé účelovosti, jako je tomu například v architektuře. Za posledních třicet let tu máme jedinou výraznou symbolickou stavbu, a to Tančící dům, stejně jako za předchozích třicet let nám tu zbyl jen vysílač na Ještědu.

Na poplach bijí sociologové i lékaři jako například Petr Pernica či František Koukolík: Ve společnosti rychle klesá díky popsaným změnám hodnota veřejné komunikace, zbavujeme se historických kořenů a dochází k idiotizaci společnosti. Informačnímu prostředí vévodí bezbřehá trivialita, někdy i vulgarita a fakta slouží často jen jako zdroj zábavy. Proto hlavní úkol pro ministra kultury, který je intelektuál, zní: Je třeba změnit duchovní situaci ve společnosti, což nemusí být drahé, ale je to velmi namáhavý a dlouhodobý cíl.