Už jen z logiky mně známých věcí jsem přesvědčen, že být psancem zcela jistě není nic pří­jemného. Obvykle jde o člověka nevalné pověsti a podezřelé existence hledaného pro nějaký trestný čin, jehož jméno je psané na veřejně vylepovaných vyhláškách. V této sou­vislosti se vám může jevit jako paradox mnou uměle vytvořený pojem „nepsaný psanec“.

Jako autor tohoto odborného termínu, který jistě brzy vstoupí nejen do historie, ale i do filosofických slovníků, si jistě mohu dovolit pokus o jeho jednoduchou definici:

„Nepsaný psanec“ je obvykle fyzická osoba velmi usilovně a poctivě tvořící prvotní, obecně směnitelné a obchodovatelné hodnoty vytvářející národní bohatství, která však neví, nebo si neuvědomuje, že je na ní pořádána štvanice. Ta v této „humanistické“ společnosti sice nemá za cíl jeho přímou fyzickou likvidaci (“pověste ho vejš, ať se houpá …“), ale maxi­málně možné ekonomické oloupení. Vzhledem k tomu bylo nutné vytvořit výše uvedený nový pojem – „nepsaný psanec“.

Takže tuto zemi ovládají političtí lupiči, kteří by v normální společnosti byli psanci a jejichž fotografie by zdobily kdejakou plakátovací plochu.

Pro objektivitu však musím konstatovat, že nepsaný psanec je vůl. Dokonce korunovaný.

Uvedu to na příkladu. Představte si čtyřčlennou rodinu, kdy táta pracuje jako truhlář v malém dřevozpracujícím soukro­mém podniku, máma poskytuje firmám účetní služby. Obě dospívající děti ještě studují, a tak se rodina má skutečně co ohánět. Protože nechtějí mít žádné problémy, natož se státem, poctivě platí všechny daně a poplatky. A že jich je!

Ale všechno jejich snažení je marné, protože nám vládnou loupežící zločinci, a tak se tato rodina každý den stále více zadlužuje. V podstatě se chová jako žába sedící v pomalu se ohřívající vodě. Nic až tak podezřelého nevnímá, ale jestli z vody již brzo nevyskočí, tak zahyne. V nenápadném loupení směřujícím k naší ekonomické smrti jsou totiž naši politici mi­stři. Berou z cizího (této rodině a všem jí podobným) a když už jim ani tyto peníze na roz­mařilý život jejich veličenstev a hloupých, ke státní pokladně ruku natahujících vo­ličů nestačí, tak si bez souhlasu nepočetné skupiny v budoucnosti dluhy splácet povinných a schopných občanů stále půjčují. Jenom tuto rodinu, naivně se domnívající, že hospodaří velmi rozumně a bez jakýchkoli úvěrů, již naše vlády zadlužily částkou blížící se 750 000 korun. A tento dluh stále stoupá.

Nedávno jsem četl článek, že náš nenažraný státní rozpočet naplňuje svou prací ani ne třetina práceschopných a práceochotných občanů. Ostatní žijí z jimi vydělaných a daněmi uloupených peněz.

Nastal čas, aby se „nepsaní psanci“ vzbouřili. Vždyť co je to za spravedlnost, když díky nesmyslnému a již dávno překonanému všeobecnému, rovnému volebnímu právu rozho­dují o penězích vybraných převážně od lidí tvořících reálné hodnoty ti, kteří k jejich tvorbě nijak nepřispívají, ale naopak právě z těchto daní žijí?

A protože naši loupežící političtí představitelé si svůj politický rybník sami nikdy ne­vypustí, je třeba zorganizovat mezi nepsanými psanci masovou občanskou neposlušnost. Přece už není únosné nechat dále okrádat jedinou skupinu občanů, která tento stát živí, a navíc jí komplikovat život množstvím naprosto dementních, podnikatelský život omezujících a komplikujících zákonů a předpisů.

Jedinou šancí je sjednotit se a v přesně dohodnutém okamžiku přestat posílat veš­keré daně na příslušné státní účty. Samozřejmě, že daně se platit musí, ale v tomto pří­padě bude nutné jejich platbu poněkud pozdržet na samostatných účtech. Stát musí být „vyhladověn“, jinak k žádným politickým změnám nikdy nedojde a dožijeme se klasického státního bankrotu. Bez postupného splacení dluhů přebytkovým rozpočtem a později s roz­počtem vyrovnaným nemá tento stát žádnou perspektivu.

Nuže: Již vzhůru, nepsaní psanci této země!