Mimořádně oblíbenou společenskou náhražkou naší éry bez idejí se stal únik do (sebe)nenávisti. Zahrnující také načisto zvrácené výklady minulosti nebo zpochybňování mnoha předchozích lidských vzorů. Ostatně starší minulost, včetně jejích nejstatečnějších nositelů, se už žádným interpretacím sama bránit nemůže...

Ukázkovou obětí dotčeného přístupu je válka. Zatímco pojem „válka“ se dnes používá pro kdejakou malichernost, stává se zejména výklad druhé světové nástrojem temných her. Její pohnutky, průběh a vyústění jsou tak v hlavním mediálním proudu leckdy křiveny snad ještě víc než za minulého režimu. Což není zrovna málo. Osvoboditelé jsou tak nejednou víceméně na stejné úrovni s nepřítelem, který prokazatelně hodlal naše předky vysídlit do Patagonie, či úplně vyhladit!

Zásadní přelom domácího přístupu k druhé světové válce obnáší letopočet 1989. Rozklad údajného reálného socialismu, který svou legitimitu odvozoval od jednostranného výkladu květnových událostí a z návazné „nehynoucí“ vděčnosti Sovětskému svazu. Tedy z poslušnosti osvoboditeli, jenž si nakonec odměnu za své četné oběti vybral i s úroky.

Po Listopadu se postupně, ale zato výrazně posunulo připomínání německých zločinů za Protektorátu. Nápadně velký akcent je dlouhodobě kladen na zdejší zločiny nebo přehmaty rudoarmějců. Přestali být navíc „zbytečně“ zmiňováni odbojáři s komunistickým profilem. A v tuzemských médiích, včetně veřejnoprávních, získali jeden čas veliký prostor lidé typu Bohumila Doležala, kteří se ani příliš netajili přátelskými vztahy s německými revizionisty, jimž rozhodně nešlo jen o připomínku obětí poválečného odsunu.

Vrcholem procesu obracení znamének v českých dějinách se stal právě letošní „virový“ rok. Rusku jsme vyhlásili nefalšované, na ostří nože vedené pomníkové hašteření. Jehož prostřednictvím se někteří bezradní regionální politici (či lidé stojící v pozadí) snaží vyšvihnout. Hlavně v očích neinformovaných voličů, jimž se líbí dětinská představa, jak jsme to odstraněním připomínky konce nejstrašnější vojny v dějinách natřeli Kremlu.

Díky mimořádnému stavu tedy v Dejvicích hladce zmizela socha maršála Koněva a oficiální připomínkou odpadlických vlasovců – za zrádce SSSR je považovali i Američané – se nově „pyšní“ pražské Řeporyje. Tito Hitlerovi spojenci, kteří v závěru globálního konfliktu honem znovu z vypočítavých důvodů obrátili, tak péčí starosty Novotného opravdu povýšili. Byť fakticky i oni, stejně jako jejich dosavadní němečtí spojenci, opustili českou metropoli, jelikož se kvapem blížila Koněvova vojska.

Asi nejzajímavější je však dovětek celého tohoto zoufalství. Na příslušné obecní představitele si prý posvítili agenti Moskvy se svým prudkým ricinovým jedem v kufříku, takže se naši hrdinní politici museli uchýlit pod policejní ochranu. Což je celkově taková propagandistická hloupost, že by to nebylo dobré ani jako vtip. Spíš to vypadá jako nějaká matná, neprofesionálně vyprodukovaná ozvěna starších protiruských kauz. O letošním výročí osvobození tato záležitost každopádně promlouvá vrchovatě. Zní dost jedovatě.

Obdobný text publikoval Deník(.cz)