Volební kampaň odráží běžný politický provoz

Od Clausewitze víme, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Totéž lze říci o jazyce, politice a volbách: válka (jazyk kampaní) je pokračováním politiky (jazyka běžného politického provozu) tvrdšími prostředky. Někdy zase měkčími – aby dotyčný působil inkluzivně (to slovo patří do moderní jazykové výzbroje). Jindy prostředky, jež se opírají o paušalizace či nálepky (velmi oblíbená součást arzenálu). Jinými slovy: to, co slyšíme v kampani, nespadlo z Měsíce, ale spíše odráží vývoj veřejné debaty.

Při zpětném pohledu na čísla lze říci: politické strany, které se aspoň formálně hlásí k étosu listopadu 1989, devadesátých let a nechtějí „nové pořádky“, v roce 2010 získaly 150 mandátů. V roce 2013 už jen 106 mandátů. A po dnešku budou poprvé v menšině. Ten argument lze samozřejmě napadnout: jednak záleží na definici takových stran a za druhé ještě nevíme, jak letošní volby dopadly. Ale jazyk může dát jasnější odpověď. Jako by se stále častěji vracel do doby před Listopad. Inzeruje-li vládní web „soubor opatření na posílení zadržování vody v krajině“, připomíná to „soubor opatření ke zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního hospodářství“ (1980). V 90. letech by to takhle nikdo nevyjádřil.

S tím souvisí i obsahová rozplizlost a vyprázdněnost. Třeba obliba nálepek „proevropský“ a „protievropský“. Netýkají se evropského kontinentu, ale Evropské unie, takže správně má být „unijní“ a „protiunijní“, ale to hlavní spočívá jinde. Třeba Polsko a Maďarsko mají cejch „protievropských“ států. Jak ale potom vysvětlit, že podle srpnového průzkumu podporuje členství své země v EU 88 procent Poláků a 82 procent Maďarů, jenže pouze 56 procent občanů ČR? Ty nálepky rozmazávají základní sdělení. A sice že v této věci nejde o stádní hýkání „ano EU“ či „ne EU“. Že jde o vlastní aktivní představu té které společnosti, jaká má EU být a jakou roli v ní chce ta či ona země hrát. Právě v tomto směru působí Česko – i když se oficiálně halí nálepkou „proevropská země“ – neblaze.

Ano, jazyk volební kampaně odráží jazyk běžného politického provozu. Formálně vítězí duch powerpointových prezentací, novotvarů a anglicismů. Ale obsahově je to jazyk kmenů žijících ve stále uzavřenějších bublinách. Jazyk, který i prostou kritiku označuje za projev nenávisti a názorového soupeře za eurohujera či nepřítele. Jazyk, kterému nejde o komunikaci, ale o to, jak prosadit vlastní selfíčko.

LN, 21.10.2017