O vlivu sociální politiky státu na bydlení se 18. července v Právu rozepsal europoslanec za TOP 09 Luděk Niedermayer. Soudí totiž, že ti, kteří od státu pobírají příspěvky na bydlení, jen nedokážou zacházet s výplatou a „místo sladění svých příjmů a výdajů sáhnou na peníze od státu“ (!).

Když jsem se po dovolené seznámil s tímto textem, téměř jsem nevěřil vlastním očím: pokud totiž o současné situaci v bydlení, a zdaleka nejen u nás, takto uvažuje člověk s vysokou kvalifi kací jako autor, pak se sotva lze divit stavu, ve kterém se nacházíme.

Představa, že lidé mají „sladit“ své příjmy a výdaje, a když prostě na nějaký byt nemají peníze, mají si opatřit byt lacinější, zní každému v Evropě jako z jiného světa. Představa autora, že tam, kde jsou pracovní příležitosti, je k dispozici celá škála bytů nejrůznější kvality a ceny – jen si vybrat –, je v tak očividném rozporu s každodenní realitou, že to je až zarážející.

Veřejnost je konfrontována se zprávami, že byty u nás jsou v poměru ke mzdě a o důchodech raději vůbec nemluvě, nejdražší ve střední Evropě. Ve Španělsku hodlají vykupovat neobsazené byty a v Berlíně regulovat výši nájmů, tedy přistupovat ke krokům, které mnozí ještě nedávno měli za nepředstavitelné. Demonstrace proti vysokým cenám a nedostupnosti bydlení se konaly v celé řadě států a řada odborníků varuje před sociálními bouřemi, pokud nedojde k nápravě.

Ale nebýt zásahu státu, byla by podle autora situace jednoduchá: „Státu se prostě podařilo omezit fungování mechanismu, kdy se vůle majitele bytu ho co nejvýhodněji pronajmout střetává s možností a ochotou nájemce cenu zaplatit,“ píše Niedermayer.

Sotva uvěřitelné. Jako by snaha občana opatřit si bydlení nebyla základní podmínkou rodinného a vůbec jakéhokoliv normálního života a závisela jen na jeho „ochotě“ zaplatit požadovanou cenu.

Krize bydlení není nic menšího než realita celé euroamerické civilizace a opravdu jen málokoho dnes jako autora napadne, že jednou z příčin je sociální politika států. Ta je sice nedostatečným, ale jen nouzovým opatřením, aby nebylo hůř.

O tom, že požadovaná výše nájmů nemá s tržními poměry, tedy s autorovou představou o snaze pronajímatele a ochotě nájemce, nic společného, denně dokládá hospodaření bytových družstev, a to nejen v „panelácích“, ale i ve staré městské zástavbě. Družstvu stačí na údržbu, nezbytné opravy a modernizaci domu často částka nepřevyšující 50– 70 Kč na metr podlahové plochy, přičemž v naprosto srovnatelném domě soukromí pronajímatelé požadují až pětinásobek této částky. Důvodem těchto rozdílů není žádná ekonomická realita, ale pouze zisk.

Výstavba nových bytů problém nevyřeší. Ty nové budou totiž stejně drahé, a tedy nedostupné jako ty stávající. Ti, kteří tvrdí opak, jsou stejní „odborníci“, kteří nám v devadesátých letech tvrdili, že bytů je u nás dost a že jen stačí odstranit regulaci nájemného a vše bude v pořádku.

Stávající přístup k bydlení založený v podstatě na metodách minulého století – majitel postaví byty, stát doplácí na volně stanovené nájemné – již dnes prostě nevyhovuje. Bez mnohem zásadnějších a radikálnějších přístupů se situace nezmění.

A pokud jsou dnes některé návrhy na řešení situace v bydlení v rozporu s představou o lidských právech, je třeba změnit i tyto představy. Možnost slušně bydlet je nejen podmínkou realizace jakýchkoliv práv, podmínkou nejen existence spořádané společnosti pro všechny, ale i sociálního smíru, bez něhož se nikdo nakonec žádných práv nedovolá.

Právo, 5.8.2019