Když jsem začal chodit do základní školy, bydleli jsme na Vinohradech, v Hradecké ulici. Již od čtyř let jsem si chodil hrát ven, na ulici, případně na dětské hřiště, které bylo tehdy přímo naproti našemu domu. Aut jezdilo naší ulicí pomálu a snad všechny děti mého věku si hrály venku – jen s občasným dozorem rodičů, zpravidla pohledem z okna nebo z balkónu.

Když jsem se jako školák vracel domů, rychle jsem se naobědval a šel jsem "ven". Televizi jsme neměli – tu měl tehdy ještě jen málokdo a pro děti stejně nevysílala. Venku byly přece všechny děti! Dodnes si mnohé pamatuji jménem – Vláďa Gotman odvedle, Ilja Kadlec, Blanka Rousová, Yveta Poláčková přímo z našeho domu, nejlepší kamarád Svatík Beneš, který bydlel hned za rohem, ve Šrobárově…

Naši rodiče se znali, a když někdo "tropil rotyku", tak dospělý dítko napomenul, ať už bylo jeho vlastní nebo sousedovic. A sousedka mu za to byla ještě vděčná. Žádné "co si to dovolujete napomínat cizí dítě"! Vzpomínám si – to už jsme se přestěhovali do Libně – jak si jeden dvanáctiletý spolužák zapálil cigaretu. Tehdy to byla věc nevídaná, dnes je to zcela běžné. Nějaký "strejda" z ulice mu ji vytrhl z pusy a ještě chlapci vynadal. Dnes by strejdu kvůli tomu málem hnali před soud.

Nechci se v této souvislosti zabývat politikou; tehdy jsem ještě netušil, oč jde. Chci jen upozornit na to, že dnešní děti mají – přinejmenším teoreticky - nesrovnatelně více "práv" a "svobod", ale ve skutečnosti jsou jejich možnosti v mnoha ohledech mnohem omezenější, než byly ty naše. A týká se to nejen dětí, ale i jejich rodičů. Nebo byste snad dnes pustili pětileté dítě samotné na ulici, bydlíte-li ve městě? Bylo by to krajně nezodpovědné a pravděpodobně byste měli brzy problémy se "sociálkou".

Napomenout dnes cizí dítě je zcela na pováženou. Deset let jsem bydlel v Praze na Skalce a denně jsem mohl pozorovat žáky, jak se trousí do nedaleké základní školy, kde ostatně začínaly i naše tři děti. Vidět sedmáky a osmáky kouřit cestou do školy bylo zcela běžné. Na rozdíl od mého dětství by si asi žádný "strejda" nedovolil je napomenout, natož jim cigaretu vzít.

Mají tyto děti více svobody, než jsme měli my? Mnohé z nich si vypěstují závislost na nikotinu, případně na alkoholu, ještě než vychodí základní školu. A rodiče je mnohdy vedou ke zcela pokleslému pojetí svobody. To za svobodu považuje "smět si dělat, co chci". Jenže pokud někdy během života "nepřehodí výhybku", nepoznají tyto děti možná až do konce života, co je to svoboda od závislosti.

Omyl liberalismu spočívá v tom, že považuje svobodu za hodnotu nesouvisející s pravdou a se smyslem. Proto může Ladislav Jakl říci, že život je "odvěkým svárem mezi svobodou a dobrem", v němž on "volí svobodu". (Omlouvám se, že necituji přesně, nicméně jsem si jist, že jsem zachytil smysl jeho výroku.)

Troufám si tvrdit, že člověk, který chce být svobodný, ale nechce přitom být také pravdivý, ve skutečnosti svobodu ztrácí. Skutečnost, že o tom mnohdy ani neví (respektive nechce si to připustit), to činí ještě smutnějším.

Jistě, hodnotové zmatení začalo už v době, kdy jsem si hrával na ulici. Nicméně v obecném povědomí, byť zpravidla nereflektovaném, byla určitá soustava hodnot. Ne všichni by se shodli, co k ní všechno patří, ale obecný konsensus byl například v tom, že děti by se měly chovat uctivě k dospělým a zejména ke starším lidem. A už jako prvňáček jsem tak nějak vnímal, že když jdou tři druháci zmlátit jednoho prvňáčka, je to neslušné a nesportovní. Jistě, nedokázal bych to slovně vyjádřit, ale bylo to obecně sdílené mínění.

Proč jsme měli tak rádi Mladého hlasatele nebo jeho pokračování, časopis Vpřed? Ano, povídky v těchto časopisech byly často dobrodružné a měly určitou hodnotu už pro svou fabuli. Ale to mají mnohdy Tom a Jerry taky. Jenže ti vám – na rozdíl od Mladého hlasatele – neposkytnou žádnou hodnotovou orientaci. A pokud dítě není zkažené, touží po tom, aby zvítězilo dobro. Hledá pro sebe vzory šlechetnosti a statečnosti.

Komunistická "povinná četba" se snažila vychovávat také. Vím, že mě za toto tvrzení mnozí odsoudí, ale třeba Gajdarova kniha Timur a jeho parta měla poměrně silný pozitivní morální náboj. A Pionýr se alespoň v něčem snažil navazovat na Junáka – i pozitivně. Nicméně to nemohlo fungovat. Komunistický režim byl z principu surový, násilnický a lživý, na což vášnivý čtenář Timura a jeho party nemohl ve svůj čas nepřijít. A kromě toho byl tento režim založen na popírání šlechetnosti těch, které prohlásil za své nepřátele. Po normalizaci se už jakýkoli morální náboj z komunistické literatury vytratil. "Nebyli lidi."

Většina dětské literatury si dnes nečiní nárok na to, že by měla děti nějak hodnotově formovat. Na Čtyřlístku děti přitahuje příběh a pěkné vykreslení postaviček; naštěstí příběhy aspoň končívají dobře. Milerův Krteček je plný soucitu a kamarádství – proto ho většina dětí bude milovat víc, než Jen počkej, zajíci, kde sice zpravidla zvítězí slabší, nicméně o šlechetnost tam rozhodně nejde.

Pokud chceme svobodu bez pravdy a bez hledání smyslu, vytvoříme společnost, jakou nyní okoušíme. Společnost sice rozvinutou, stále ještě – alespoň navenek – bohatou, ale bez sociálního kapitálu, bez důvěry mezi lidmi. Lidé nevěří svým sousedům, nevěří svým politikům, nevěří svým zaměstnavatelům nebo zaměstnancům. Platíme za to obrovskou cenu – i v materiálním smyslu – ale myslíme si, že jsme svobodní. Vymýšlíme stále nová práva, ale jeden druhého považujeme za nepřítele. Liberalismus slibuje svobodu. Formálně ji sice máme, nicméně se obávám, že skutečné svobody spíše ubývá. Ono to bez té pravdy a morálky tak nějak nejde.

Institut Williama Wilberforce