Vždy jsme se učili, že velké západoevropské národy nás v Mnichově zradily. Poté jsme se snažili ucházet o přatelství na východě, ale krutost těchto „přátel“ se nám přejedla také. A co teď, když máme negativní zkušenosti jak se západními, tak východními sousedy? Spolehnout se tvrdohlavě sami na sebe, anebo se raději naučit se svými sousedy žít a být jimi respektováni?

Do moderních dějin jsme vstoupili před čtyřmi generacemi, a to s ohromným politickým kapitálem vytvořeným Masarykem a dalšími osobnostmi. Během prvních dvaceti let se nám tento kapitál podařilo ztratit takovým způsobem, že západoevropské mocnosti nepovažovaly za nutné nás do Mnichova ani pozvat.

Kam se vytratilo počáteční nadšení? Nepřispěly k tomu, více než proklamovaná krátkozrakost a lhostejnost Západoevropanů vůči malým národům, právě naše domácí nevyřešené úkoly typu českoněměckých vztahů, reakce na hospodářskou krizi v režii jedné lobbistické skupiny (v té době agrární lobby), rozháranost ješitné české politické reprezentace a hlavně akutní nedostatek mezinárodně uznávaných politických osobností? Proč najednou přestala existovat vůle pokračovat ve statu quo, na jehož počátku byl experiment, do kterého USA s Evropou šli – rozpad rakousko-uherské monarchie?

Jsme země, která je jednou nohou součástí západoevropské kultury a druhou kultury slovanské. Jinými slovy jsme Západoevropané z hlediska společnou historií vytvářených hodnot, avšak mluvící slovanským jazykem. Geneticky můžeme být cokoliv, ale naše národní myšlenka vyrůstá z těchto dvou kořenů. Na jednu stranu si můžeme říct, že je to výhoda patřit tam i tam, na druhou stranu to však také znamená, že nepatříme nikam. Vždy závisí na okolnostech. V dobách mírových můžeme využívat bohatství jak západní, tak východní Evropy, můžeme si hrát na to být mostem dvou civilizací, jak se to snažil mimo jiné formulovat Beneš. Horší to je ovšem v okamžicích krizových. Vezmeme-li si Mnichov či Jaltu nebo současné snahy francouzského prezidenta Sarkozyho dát eurozóně politický vliv a tak dát základní kámen k možnému odtržení se od problematických Východoevropanů uprostřed velmi nejisté hospodářské krize, to jsou okamžiky, kdy bychom se měli zamyslet, o co nám, Čechům, vlastně jde.

Vzhledem k tomu, že čtyři generace v dějinách národů nejsou mnoho a navíc po většinu té doby byla naše suverenita dost hrubě nerespektována, domnívám se, že hlavním současným úkolem Čechů je získat respekt a tím zamezit druhému Mnichovu.

Pokud budeme v jakékoliv skupině pouze jen trpěni, pak v mezním okamžiku, jakým může být například hospodářská krize či hrozící válečný konflikt, existují jen dvě cesty: Zotročit trpěného, nebo jej vyloučit. Historická zkušenost nám říká, že tak se to děje a ani snaha izolovat se od sousedů a snažit se nepatřit nikam nepomůže ničemu. Vliv to má i na osobní život politicky lhostejného člověka, který se před politikou skrývá.

Tradičním nástrojem získání respektu je vojenská a ekonomická síla. Ani jednou nedisponujeme a díky své velikosti disponovat nikdy nemůžeme. Tudíž nám nezbývá, než stát se součástí takových vojenských a ekonomických aliancí, které budou pokud možno co nejvíce naši suverenitu respektovat.

Tím největším nástrojem, jaký malý národ má, jsou významné osobnosti. Mohou být z mnoha různých oborů, ale tím nejdůležitějším jsou osobnosti politické. Pak si ovšem člověk dává otázku, zda je náš politický systém schopen generovat takové politické osobnosti, které jsou schopny druhému Mnichovu zabránit. Po příšerných politických trapasech z minulých týdnů se začínám obávat, že obraz, který si dvacet let po samotové revoluci v Evropě vytváříme, je takový, že kdyby dnes přišlo na Mnichov, budeme opět „zrazeni“.