Poslankyně Šlechtová by se jednou ráda vdala, a ne registrovala, zaznělo z jejích úst v Poslanecké sněmovně 29. dubna při projednávání návrhu na uzákonění homosexuálního manželství. Server Lidovky.cz tu větu ochotně několikrát ocitoval, patrně jako obzvlášť pádný a jímavý argument ve prospěch jí zastávaného návrhu. Tak si to trochu rozeberme.

Slečna se chce vdát, ale protože v současné právní úpravě se vzhledem ke své sexuální preferenci může pouze zaregistrovat do lesbického partnerství, cítí se ve své touze po vdavkách znevýhodněna, ba přímo diskriminována. Do rubriky Rodinný stav v občanském průkazu by si dnes nemohla nechat zapsat „vdaná“, protože to slovo předpokládá manžela, tedy muže. V nové úpravě, kterou prosazuje, by se význam toho slova rozšířil na „vdaná za muže nebo ženu“, třebaže těch druhých případů bude méně než jedno procento. Nu, budiž.

Představme si teď, že by na jejím místě stál homosexuální muž a obhajoval stejnopohlavní manželství prohlášením: „Také se chci jednou oženit, a ne jen registrovat.“ Oženit ovšem nikoli se ženou, nýbrž s mužem. Bude si pak do občanky moci nechat zapsat rodinný stav „ženatý“? Ženatý přece znamená „žijící v manželství se ženou“. Pro svazek muže s mužem je to slovo evidentně nepoužitelné - museli bychom vytvořit nové: mužatý. Jak by se vám to líbilo? Mám za to, že ani onen pán by nechtěl mít v občance takovou vylomeninu. Ale co mu tam tedy má matriční úřad napsat? Vidíte - ještě vůbec jsme se nezačali bavit o dětech a už narážíme na překážky, jaké jsme ani netušili.

Zastánci „manželství pro všechny“ vycházejí z předpokladu, že nejde o nic jiného než o vzájemnou smlouvu či dohodu, kterou může kdokoli uzavřít s kýmkoli se mu zlíbí, a stejně dobře ji může zase zrušit, když se mu současný partner omrzí, a najít si jiného. S takovým pohledem se dnes do manželství většinou vstupuje, a proto jich taky polovina končí rozvodem. Jinými slovy: onen velký podíl rozvodů je důsledkem lehkovážnosti, s jakou se manželství uzavírají.

Jenže v manželství jde o mnohem víc než o společnou domácnost dvou či více libovolných partnerů. Prvotním, přirozeným a z hlediska zachování lidského rodu nezbytným účelem manželství je plození a výchova dětí. Manželé tudíž na sebe berou závazek nejen vůči partnerovi, ale i vůči dětem, které z manželství vzejdou. Závazek, že se o své děti budou starat a že jim vytvoří optimální, stabilní a láskyplné prostředí pro jejich zdravý vývoj, a to až do jejich dospělosti – nejen dokud to rodiče bude bavit.

Biologická rodina je pro společnost přínosem, a zaslouží si proto její plnou podporu, zatímco demografický přínos homosexuální populace je nulový. Přesto se její aktivisté nestydí vymáhat pro sebe stejná práva a úlevy, jaké se poskytují rodičům. Řečeno hrubě materialisticky, chtějí parazitovat na výhodách manželství, aniž by museli hnout prstem pro novou generaci.

Homosexuální svazky nejen nikdy žádné děti nezplodí, ale ani těm případně adoptovaným náležitě stabilní prostředí vytvořit nedokážou – už proto, že se statisticky rozpadají ještě častěji a dříve než manželství. A třebaže krátkodobě mohou být i láskyplné, poskytují dětem pouze jednostranné vzory, kde jeden podstatný prvek chybí – buďto vzor mužský a otcovský, nebo vzor ženský a mateřský. Děti v takové pseudo-rodině jsou ochuzeny o důležitou součást lidství a jejich vztah k opačnému pohlaví je nevyhnutelně narušen.

Heslo „manželství pro všechny“ je na první pohled líbivé, bohužel však skrz naskrz klamné. Ať se nám to líbí či nikoliv, jsou věci, které pro všechny nikdy nebudou. Řidičský průkaz je pouze pro ty, kdo splňují určité podmínky. Lékařský diplom taky nedostane kdokoli. Slepý nikdy nebude dispečerem letového provozu ani hluchý dirigentem filharmonie. To není žádná diskriminace, to je zcela přirozený a koneckonců i žádoucí fakt. Podobně homosexuální pár nikdy nevytvoří skutečnou, biologickou rodinu, nanejvýš její napodobeninu či karikaturu. Dospělí si tak snad naplní své touhy, ale vždy na úkor mnohem citlivějších a zranitelnějších dětí.

Mezinárodní úmluva o právech dítěte v článku 7 stanoví, že dítě má právo znát své rodiče a má právo na jejich péči. Někdy to z objektivních důvodů splněno být nemůže, pak ovšem každé náhradní rodičovství či pěstounství je pouze nouzovou náhražkou. Vytvářet však záměrně takové podmínky, které dětem splnění jejich práv předem znemožní, je nanejvýš sobecké, zavrženíhodné a nepřijatelné.