Dějiny jsou plné příkladů, kdy bývalí nepřátelé spolu začali mluvit – a usmířili se. Češi a sudetští Němci nemohou být trvalou výjimkou.

Přítomnost a promluvu ministra Hermana na tradičním letničním sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SdL) nevnímám jako problém. Naopak. Přitom není důležité pouze to, že tam byl, ale především to, co tamnímu publiku říkal.

Podle stručných zpráv českých internetových serverů (projev českého ministra na webu Sudeten TV nebyl v době přípravy článku ještě k dispozici, což považuji za nedostatek) pravil Daniel Herman mimo jiné toto:

Přijímám slova lítosti nad činy některých z vašich předků v minulosti. A vyslovuji hluboké politování z naší strany nad tím, co učinili před sedmi desetiletími někteří z našich předků a co narušilo naše staleté soužití.

Lze nesouhlasit? Jistě, mnozí se budou stavět proti. Stačí letmo nahlédnout na tuzemské internetové diskuse. Může se nám z té nenávisti zatočit hlava.

Ne, nebudu zastírat, že jde o mimořádně delikátní téma. Vždycky jsem měl strach z toho, aby při pokusech o smíření s SdL nedošlo k vylití nejen vody, ale také dítěte z vaničky. Abychom nebyli svědky nepřijatelného: záměny příčiny a následků. Aby nevznikl dojem, že vzájemný problém začal až vysídlením.

Je na našich reprezentanech, aby toho nepřipustili.

Toto téma má ale také svoji druhou stranu. I Češi mají mnoho másla na hlavě. Ne vše bylo z naší strany košer. Mnohé z toho, co se dělo po skončení války je možné pochopit, ale nelze s tím souhlasit. Dopouštěli jsme se zločinů vůči nevinným Němcům, což bylo špatně. Nikdo po nás nechce, abychom to „odčinili“ - a ani to chtít nemůže. Je v našem vlastním zájmu, abychom tyto zločiny přiznali. Nahlas a veřejně. Abychom se k nim postavili čelem a vyjádřili nad excesy z naší strany lítost.

Přesně to ministr Herman v Norimberku udělal. Nic víc, nic méně. A je to v pořádku. Má-li pravda zvítězit, pak i v této věci.

Daniel Herman na svém blogu na Aktuálně.cz vysvětlil, proč do Norimberka odjel. Cituji ze závěru jeho článku z 13/5:

Je 71 let od skončení druhé světové války, která tragicky zasáhla do osudů milionů lidí na celém světě. Jsem přesvědčen, že nazrál čas k uzdravení ran minulosti, abychom byli lépe vybaveni společně čelit výzvám budoucnosti. Nebezpečí, které nás ohrožuje dnes, leží už jinde, než za naší západní hranicí.

Vidíte to také tak? Já ano.

Dovolím si použít příklad ze zlomového okamžiku blízkovýchodních dějin. Když v září 1993 podepsal Izrael ve Washingtonu DC mírovou dohodu s organizací PLO, podali si Jicchak Rabin a Jásir Arafat ruce. Něco takového bylo v předchozím období nemyslitelné. Izraelský zákon zakazoval udržovat jakékoli kontakty s teroristy – vrahy izraelských občanů a členy organizací, které měly v programu jako bod č. 1 likvidaci židovského státu. Poté, co došlo k obratu o 180 stupňů, byla premiérem Rabinem vyslovena myšlenka, že mír neuzavírame s přáteli, ale s nepřáteli.

Stejně tak se to má i se sudetskými Němci. Máme-li se navzájem usmířit, musíme spolu mluvit. Proto byl ministr Herman v Norimberku – aby mluvil s těmi, s nimž se usmiřujeme. Proto mluvil Rabin s Arafatem, proto spolu v dějinách mluvili ti, kdo předtím vedli válku, ať už klasickou nebo studenou, kdo stáli na opačných stranách politické barikády. Proto mluvil Havel s Adamcem, de Klerk s Mandelou. Proto spolu mluvili mnozí další, někdejší úhlavní nepřátelé.

Jsme ochotni tomu porozumět?