Vrátil se potomek to úterý domů celý rozjařený: To vám byla krása! A já byl při tom! Kolik se vás tam sešlo? zajímal se otec. Moc, v tom davu se musel cejtit každej člověk v tísni. Někdo říkal sto tisíc, jeden zrzek dokonce tvrdil, že za pár chvilek to bude milión. A těch herců, co tam mluvilo… I takoví, co známe? vyzvídal dál otec. Jasně, že všechny dobře známe. Z reklam, potvrdil synek.

Časy se mění, zpíval bard, ale už ani tenkrát Američan Bob Dylan neobjevil Ameriku. Aktuálně nám to dokazují herci a herečky z našich národů vzešlí. Za časů mého mládí, dospívání i zaměstnání vždy jenom láska a pýcha národa. Mnozí zasloužilí umělci, a ti nejlepší dokonce národní, milovaní a obdivovaní, nikomu nevadilo, že dostávali tituly od komunistů. Když jsem jako kluk mířil do nuselské školy ve Svatoslavově ulici, pokaždé jsem si připomněl: támhle v té vile bydlí pan Hrušínský. Už jsme ho dobře znali z veseloher Poslední mohykán, Hostinec U kamenného stolu či Haškovy povídky, od té doby a už navždy pro mě Pan Herec. O něco později, při jedné rodinné sešlosti, jsem byl, jako evidovaný nápadník dcery domácích, představen Janu Pivcovi; ten den jsem dlouho nemohl usnout. A později, to už během profese, seznam jmen s přídomkem Pan Herec či Paní Herečka narůstal.

V roce 1977 oslavoval 70. narozeniny František Filipovský a shodou okolností i Český hokejový svaz. Časopis Gól pochopitelně takovou příležitost nemohl promarnit: starý pán neměl nic proti srandě, ochotně se navlékl do brankářského dresu z počátků hokeje a pro časopisecký titul zapózoval na zimním stadiónku v Braníku. Myslím, že za tu krátkou hereckou etudu ani nic nechtěl, naopak mě pozval na své poslední představení před rekonstrukcí Národního divadla a posadil do lóže hned naproti prezidentské. Přímo pode mnou s ním na jevišti v Lucerně zářili Bohumil Záhorský, Josef Kemr, Luba Skořepová, Blanka Bohdanová či Jiří Sovák. A také Miroslav Doležal, s nímž jsem se pravidelně potkával na atletických závodech, kde působil jako rozhodčí; ochotně, skromně a pochopitelně zadarmo. Z následující generace uvízli v mém poznámkovém bloku a vzpomínkách zvláště Josef Somr či Jana Hlaváčová, jež mě zase pozvala do Stavovského divadla na svou skvělou Vévodkyni valdštejnských vojsk. Kdeže jsou dnes takoví velikáni, nebo alespoň jejich talentem potrefení potomci.

Přišel Listopad a všechno se obrátilo. Roztrhl se pytel s hereckými příležitostmi, ne však s velkými herci a mimořádnými výkony. Divadlo, film, televize, seriály k neuvěření o ničem, dabingy často odflinknuté, k tomu většinou směšné a tím pádem trapné reklamy kazící posezení u televize. Chápu: Pecunia non olet (Peníze nesmrdí, stále aktuální výrok římského císaře Vespasiána), nezávidím jim ani ty obzvláště žumpoidně zapáchající. Jenže teď ke všemu nejrůznějšími samozvanými pouličními interprety masové až hysterické manipulování veřejností. Už promluvil na Staroměstském či Václavském náměstí k lidu nějaký náš světově známý lékař, spisovatelka, ekonom, prodavačka, horník nebo třeba i dojička krav? Místo nich, tváří v tvář historii, si stejdž pod Husem či Václavem opakovaně okupují hrdinové kriminálek, otupných seriálů či stand up rádoby komediálních výstupů. Čím jsme si to zasloužili, že nás před budoucností musejí varovat a jedinou správnou cestu určovat více či méně úspěšní absolventi protialkoholního léčení? Hloupou blondýnu bych ještě snesl, to by ovšem musela v úvodu svého vystoupení oslovit přítomné svým „Devadesát – šedesát – devadesát, čau děcka!“, aby tak aspoň připomněla ono listopadové zděšení Miroslava Štěpána blahé paměti.

Vzpomínky, které nemohou zapadnout. Vzpomínky na skutečné Pány Herce a Paní Herečky, mistry svého oboru, kteří věděli, jaké je jejich poslání a kde je jejich místo, do politiky se nepletli, na manifestace nechodili, občanstvo svými nápady nemátli a tím nerozdělovali. Ti dnešní politikařením neukojitelní místo aby zušlechťovali publikum texty klasiků z prken, jež znamenají svět, provokují ho až hysterickými a urážejícími výkřiky z pódií, jež znamenají pouhé náměstí. Jen ten Rudolf Hrušínský byl výjimečnou výjimkou: na začátku 90. let se nechal přemluvit a zasedl do lavice Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Ale jenom krátce, záhy si připomněl přísloví o ševci, jenž se má držet svého kopyta. Škoda, že to nestačil vtlouct do hlavy i svému PPP, pomateně politizujícímu potomkovi. Protože ´Duo cum faciunt idem, non est idem´ je stará latinská moudrost, která sedí: Když dva dělají totéž, není to totéž, byť by nakrásně měli společné jméno i bydliště. Jenže někde a někdy ta až chorobná touha po zviditelnění musí vytrysknout, když už se nezadaří na prknech.

A tak je to dnes s našimi herci. Zdaleka ne se všemi, protože ne všichni mají mozek jenom na biflování jakéhokoli předloženého textu. Jenže ta menšina, pokaždé na tribuně reprezentovaná především několika nepříliš vybíravě se vyjadřujícími jedinci (ale omluvme je, síla zvyku a profesionální deformace, takhle se přece dnes se snahou po bezkonkurenční originalitě běžně mluví v kdejakém divadelním kusu), považující se za elitu národa netuší, že i jim může zazvonit hrana. Nevnímají totiž transparent v davu, v jejich davu, byť původně sepsaný za zcela opačným účelem: Důležití nejsou lidi na tribuně, ale ti před ní. Memento mori, třeba jenom uměleckou…