Překypující, neohraničená, bezpodmínečná tolerance je poslední ctností zanikajících civilizací. (Aristoteles, 384 – 322 př.Kr.)

Moc se omlouvám, vím, že se to nesluší, ale já za to, prosím, nemůžu. Sám Pánbůh mě tak udělal, že jsem jen obyčejný mužský s takovým tím normálním… ne, normálním ne, někdo by se mohl cítit dotčen, ale řekněme že s obyčejným vztahem k opačnému pohlaví. Že se, třebaže už v letech, pořád ještě rád ohlédnu za hezkou holkou, kdežto za klukem bych se neohlédl, leda by provozoval něco pozoruhodného, například dělal uprostřed náměstí stoj o hlavě. Tím ovšem se ocitám za okrajem mediálního zájmu hájícího se vší vehemencí práva oněch zhruba tří procent opačně pólované mužské populace. I ozývám se ostýchavě – nemáme i my obyčejní také nějaká práva? Nestojíme nikomu za kousek pozornosti? Nebo ještě spíš, nepřehnal se zase jednou rozumný požadavek tolerance menšin, až se z něj stala velmi nerozumná zásada upřednostňování okrajových společenských skupin nad onu nehlasitou, obyčejně žijící a přednostního nakládání se nedožadující občanskou většinu?

Bývaly doby, kdy ehm, ehm, nestandardní sexuální orientace byla stíhána opovržením, paragrafy trestního zákoníku, a v takovém Íránu se až dodnes tresce šibenicí. To jsme tedy nechali za sebou, a dobře tak. Nicméně se nenechám přesvědčit, že jediným smyslem pohlavního aktu je poveselit se v posteli; příroda s námi měla jiný, podstatnější záměr, když nám vložila do genů rozplozovací pud. Před zákonem jsou si… váhám jak je nazvat, označení gay (v jazyce anglickém veselý) se mi zdá nevýstižné, jelikož nevím, co je na tom stavu veselého… ale dejme tomu sexuální obzvláštníci s námi obyčejnými rovni. Rovnoprávnost se dá stanovit literou zákona; tak, škrt pera, a rovnost všech se všemi jest zaručena. Rovnocennost už je cosi drobet jiného; ta se škrtem pera naordinovat nedá, o ní bych se nechal přesvědčit, až by mi dva pánové přinesli ukázat děťátko, které spolu zplodili. Je to tak? No, možná že je, ale nesluší se o tom psát a mluvit, abychom neporušili posvátné tabu rovnosti… ale kdepak. Stejnosti. Jsouť si lidé po veškerém obvodu zemském ve všem všudy stejni. Kdo by například například viděl, že černoch je černý, je prokletý rasista; a kdo by shledával přece jen jakýsi rozdíl mezi sexuální orientací obyčejnou a… ééé, obzvláštní, jest ještě prokletější homofob. Tak!

Beru na vědomí, že jsem si právě rozlil u korektních duší ocet; tak aby to už stálo za to, ještě si přisolím. Nelze popřít – nebo popřít lze, ale není to nic platné –, že ona zmíněná obzvláštní orientace vzbuzuje v nás obyčejných jakousi… no, posuďte sami. Zavítal jsem kdysi v rámci svého zaměstnání do turistické noclehárny jistého slovenského městečka. Byl nevlídný listopad a v noclehárně prázdno, až na jakéhosi mužského. Vypnul světlo a ulehl zrovna do vedlejší postele, což mi začínalo být divné. Taky že jo. Za chvíli cítím, jak se pod mou přikrývku sune něčí ruka… Přiznám se ke své hanbě, že jsem tomu chlapovi jednu vrazil; ale co jsem měl dělat? Nechat se ošmatávat? Nebo, abych byl ještě korektnější, vyhovět mu v jeho touhách? Brrr, ošklivost otřásá duší mou, a dovolím si soudit, že nejen mou. A teď mě můžete, libo-li, omazat o nos homofobii. Byl jsem už rozkladným protisocialistckým živlem, obdivovatelem dekadentního Západu a kdovíčím ještě, bohdá nějak unesu i tuto psí hlavu.

A když už jsem se tak neslýchaně prohřešil proti duchu této superkorektní doby, ještě v tom budu chvíli pokračovat, ať si svou psí hlavu zasloužím. Dočetl jsem se nedávno v jednom oslavném článečku, že právě před sto lety započal boj o ženská práva. Byl korunován úspěchem, o tom nemůže být sporu; mají dnes dámy naprosto stejná práva co pánové, a snad i některá navíc. I řeklo by se – spravedlnosti dosaženo, záležitost ukončena, ale kdepak. Je společným znakem všech bojů za cokoliv, že dříve či později zplodí kastu idealistických bojovníků, jež neuspokojí ani stoprocentní dosažení cíle; budou své požadavky stupňovat a stupňovat, až… pámbuvíkam. Stalť se boj za… jedno za co, smyslem jejich života a budou v něm pokračovat, až původní záměr v lepším případě obroste mechem nudy a zapomnění, v horším vyústí do nečekaných, avšak předvídatelných malérů. I buďme opatrni s vyhlašováním smělých cílů. Započít boj za to či ono jest snadno; ukončit jej včetně všech nechtěných účinků a účinků těch účinků je nesnadno, ne-li nemožno.

Jako už vůbec je nemožno jednat proti řádu přírody, jemuž jsme, ať se to komu líbí či nelíbí, podřízeni i my lidé. Říkával sice idol sovětské vědy, dědeček Mičurin, že „nemůžeme čekat milostí od přírody, vzít si je od ní, eto naša zadáča“, jenže příroda je potvora. Zadáča nezadáča, nenechá si nic naporoučet; a kdo to přece zkusí, padne jen s parádně na nos. Už otcové francouzské revoluce chtěli lidstvu naordinovat rovnost a bratrství, a s úspěchem, to se musí nechat: kdo z naordinované rovnosti vyčníval, tomu dali useknout hlavu, a hned si byli všichni rovni. Už Hitler naplánoval novou, ve všem všudy dokonalejší Evropu a dopadl s ní, jak dopadl; už praotec Marx hodlal zavést na Zemi spravedlivější řád a výsledkem byly sibiřské gulagy, už kubánský vládce Castro chtěl vysvobodit svůj lid zpod jařma kapitálu a udělal z Kuby, svého času mezi zeměmi Latinské Ameriky nejbohatší, kříženec blázince s chudobincem, dalších příkladů netřeba..

Vše na tomto světě je podřízeno vývoji; a vývoj má své zákonitosti nekryjící se s představami lidstva mesiášů. Volnost, rovnost, o bratrství nemluvě, v nich nejsou obsaženy; a jakákoli dobře míněná snaha o jejich nastolení přivodí vždy jen opak zamýšleného dobrodiní, omezení svobody jednotlivce a společnost ještě výrazněji rozčleněnou na pány a kmány. Dějiny posledního nejméně století jsou takových konců plné; i nekoledujme si o opakování, aby se nedostavilo.

Hannover, 11. února 2019