Rozsáhlé území, na němž žilo ještě v 15. století kolem 200 000 Dolnolužičanů (tedy stejně jako dnes žije v České republice Romů), se scvrklo jen na několik obcí kolem Chotěbuzi. Dnes tam žijí lidé, kteří již neumějí skoro vůbec lužickosrbsky ani hovořit, natož psát, a přesto se stále ještě označují za Lužické Srby.

Právě v Dolní Lužici táhnou každý rok od vesnice k vesnici stále větší skupiny velikonočních jezdců, a kamkoliv přijdou, tam je vítají diváci, kteří si k této příležitosti oblékají lužickosrbský kroj a německy se baví o tom, jaké pěkné zvyky vlastně mají. V Dolní Lužici se totiž stalo, že tento národ až zarputile utíká k jinak opovrhovanému folkloru, k tradici, protože v ní pociťuje svou podstatu.

Na tuto pasáž z knihy Karla-Markuse Gausse “Vymírající Evropané“ jsem si vzpomněl, když jsem se dočetl, že předseda křesťanské strany KDU-ČSL, Jiří Čunek, začal útočit na romskou tradici, neboť kultura Romů a způsob života je podle něj neslučitelná s moderním životem. Přiznám se, že ve mně zatrnulo.

Taková formulace stojí za zevrubnější prozkoumání: přece chtít měnit tradici a kulturu jakékoliv skupiny obyvatelstva, znamená chtít měnit podstatu jednoho lidského druhu, a to nejen, že nejde, to se nesmí: To je to samé, jako chtít, aby se ze všech vrabců stali papoušci. To je myšlenka veskrze fašistická a od ní by se měla každá demokratická společnost důrazně distancovat, neboť už jen připuštění si takové myšlenky mělo vždy v dějinách tragické následky, ať už se jednalo o Romy, Židy nebo o kapitalisty, řemeslníky, soukromé rolníky či v Kambodži o “brýlaté“, tedy intelektuály.

Deník Právo třba cituje Čunkovu větu: „Jediným prostředkem, jak změnit chování jednotlivých rodin, je, že tyto rodiny budou zhruba jedna ku deseti zasazeny mezi normální komunitu.“ I tato věta svým obsahem připomíná některé nalezené dokumenty z období úřadování říšského kancléře Reinharda Heydricha v Praze, v nichž se hovořilo o způsobu poněmčení Čechů a Moravanů.

Je vskutku s podivem, že takové názory zaznívají na programové konferenci strany KDU-ČSL, která jako jediná se u nás hlásí ke křesťanským hodnotám již ve svém názvu, a že nikdo z přítomných, předpokládejme křesťanů, neměl odvahu se od takových názorů příkře a nahlas distancovat. Distanc, kterou projevil v této souvislosti Petr Pithart, je – vzhledem k takto nebezpečným názorům – až příliš diplomatická, už jen proto, že ohrožuje tradici vlastní strany, tu snad pan Čunek měnit nechce.

Zmiňuje-li se pak Jiří Čunek o změně způsobu života Romů, tak ten jistě pozvolna měnit lze, zrovna tak, jako lze postupně měnit i náš způsob života, ale tato změna souvisí vždy převážně se vzděláním, je tedy velice náročná, drahá a dlouhodobá. Jenže – jak připomínají odborníci – je to jediná účinná cesta, která může vést k opravdovým změnám.

To, co navrhuje pan Čunek, je volání po individuálních tragédiích, které jsou na první pohled pro nějaký kolektiv dobré, ale pro společnost mají zcela devastující následky. Je to důsledek, jak říkají sociologové, stále akcelerujícího toku změn ve společnosti, která z nás dělá živoucí atrapy: máme hodně zážitků, ale už skoro žádnou zkušenost a ztrácíme paměť. Tak tomu bylo i s Němci po první světové válce, za revolučních změn i v době krize: právě z toho se nejspíš začal rodit jejich národní socialismus, tedy nacismus. Na to bychom neměli nikdy zapomenout. Jak se čtou dějiny, neurčují státníci, ale osudy jednotlivců menšin. Pohled na Němce dodnes určuje šest milionů vyvražděných Židů: jejich dvanáct milionů mrtvých očí.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel