Předstírat, že se vše vrátilo do normálu, není moudré

Svěřil se mi kamarád, že už to doma nemůže vydržet a potřebuje dovolenou v cizině. Je ale realista, a tak vyloučil cestu letadlem.

Co když mi na letišti naměří teplotu a já ani nenastoupím, tázal se nahlas. Nebo co když se epidemická situace zhorší a já uvíznu kdesi na druhém konci světa bez spojení s domovem? A tak raději, jako spousta Čechů, Moravanů a Slezanů, sedne do auta a vyrazí do Chorvatska. Riziko, že by odněkud z dálav přivezl k nám do republiky další porci nákazy, si raději nepřipouští.

Jsme na prahu prázdnin a máme chuť přijít po dramatickém jaru na jiné myšlenky. V létě bývá život pomalejší, uvažování lenivější a ani ze zákazů a příkazů si leckdy moc neděláme. Letos je ale na místě přece jen opatrnost. Nenechme se mýlit, covid-19 nezmizel, pouze na chvíli schoval růžky.

Vystrkuje je spíš lokálně – na Karvinsku, na Hané, na Liberecku či v některých částech Prahy. Když se někde urodí desítky případů, jde vesměs o podniky nebo sociální ústavy, kde jsou lidé intenzivně provázáni. Bohužel se ale opět rozjely také individuální nákazy.

Sejde z očí, sejde z mysli. V březnu a dubnu jsme byli krmeni takřka výhradně statistikami o přírůstcích nemocných. Teď se zdá, že bubák řádí daleko od nás – v Rusku či Latinské Americe. Jenže tomu tak není. Stačí přestat dodržovat základní hygienické návyky, jako je mytí rukou nebo kašlání do kapesníku, případně přestat zachovávat rozestupy v kontaktu s ostatními osobami, a oheň se může vrátit na střechu.

Své dělá i odkládání roušek, které nám na většině míst vláda dovolila. Plné již jsou hospody a kavárny, život se vrací do kin, koncertních a divadelních sálů, netrpělivě se čeká otevření klubů a diskoték.

Tuto optimistickou atmosféru, v níž přehlížíme i rychleji přibývající zástupy nakažených, zchladil v rozhovoru pro Echo 24 Roman Prymula. Dnes již sice vystupuje – v uvozovkách – „jen“ jako vládní zmocněnec pro vědu a výzkum ve zdravotnictví, širší veřejnost jej ale stále bere především jako toho, kdo na jaře včas zatroubil, že je zle.

Podle Prymuly by rozvolňování opatření proti koronaviru mělo zpomalit. Prý se virová nálož v populaci zvyšuje a je mnohem větší riziko, že se člověk nakazí při kontaktu s lidmi, kteří buď jsou pozitivní a mají příznaky, či jsou v inkubační době anebo bezpříznakoví.

Mávnout nad tím rukou by nebylo dvakrát moudré. I ti, jimž se druhdy zamlouval liberální a nenásilný přístup Švédska, dnes uznávají, že nám rychlé restrikce pomohly. Jimi se ještě nedávno chlubila i Babišova vláda.

Nyní se ale klaní jinému božstvu, než jakým je veřejné zdraví. Už nevysvětluje opozici, proč je nutné dočasně vypnout stát. Podlehla ekonomickému vidění světa a trápí se zejména výdaji ze státního rozpočtu, aby se rozjely investice a roztočilo hospodářství. Ministrům došlo, jaký je to průšvih, když se země promění v království Šípkové Růženky.

To, co problikává, není druhá vlna epidemie, ale dozvuky té první, kterou jsme zcela nevymýtili. Mohli jsme vůbec? Vědci z devíti evropských zemí dokonce přišli s konceptem „modulované“ ekonomiky, v níž by se například padesátidenní vypnutí ekonomiky střídalo s jejím třicetidenním zapnutím.

Možná je to utopie, přesto bychom si měli zvykat, že do normálu se hned tak nevrátíme. Jak říká stará anekdota, lze zatáhnout v kupé záclonky a předstírat, že vlak jede. Před problémy však neutečeme. Dříve než odložíme epidemiology ke staré veteši, bychom jim měli ještě aspoň chvíli pozorně naslouchat. V našem vlastním zájmu.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)