SPOLEČNOST: Co víme – nebo nevíme - o Buddhovi
Jeho život připomíná spíše legendu.
Budha, vlastním jménem Sidhattha, tj. „ten, který dosáhne svého cíle“, se narodil kolem roku 563 před Kristem kdesi na hranici dnešního Nepálu, v královské rodině, kde žil v přepychu téměř až do svých třiceti let. Jednoho dne se vydal z paláce do blízkého parku a spatřil něco ze skutečné reality života: sešlého starce, nemocného, zmítaného horečkou, žebravého mnicha, mrtvého člověka uprostřed truchlících a bědujících. Bída světa, kterou nepoznal za zdmi paláce, zapůsobila na jeho citlivou povahu. Zcela převratným způsobem změnil svůj život a oddal se asketickému životu.
Nechal si ostříhat vlasy, což bylo projevem výrazné změny v myšlení. Vlasy byly tehdy totiž považovány za symbol společenského postavení a pravděpodobně také mužné síly. Kdo byl ostříhaný dohola, stal se v tamní lepší společnosti nemožným. Znemožnil se rovněž tím, že si oblékl prostý žlutý šat.
Odebral se k učitelům filosofie a hledal ve filosofickém hloubání poučení. Když zjistil, že se takto problémy života nedají řešit, oddal se asketickému životu. Velmi málo jedl a pil, žil v džungli, chodil velmi spoře oblečen, málo spal. Asketická horlivost způsobila, že jedné noci by byl málem zemřel únavou a vysílením. Po šesti letech askeze pochopil, že tato cesta je marná. Vrátil se tudíž z pustiny do světa, začal jíst, ba byl opět zdravý. Přihlásil se opět k životu..
Sedm týdnů seděl pod „stromem osvícení“, meditoval a modlil se, až nalezl nejvyšší stupeň poznání - a od té doby se nazýval Buddhou, tj. osvíceným. Pochopil, že jeho posláním je zvěstovat davu, odsouzenému k záhubě, cestu k věčné blaženosti.
Hlásal mravnost těm, kteří žili v hříchu a hanebnosti.
Jsme my, lidé zcela jiné doby, ale též bohatě obklopení hříchy a hanebnostmi, s to vzít si poučení? Jsme ochotni a schopni se nad tím alespoň zamyslet?
Leč sledujme dále Buddhovo úsilí. Založil se svými prvními asketickými přáteli buddhistický řád (obec). Misionáři získávali nové žáky, na tisíce lidí se přihlásilo do Buddhovy obce. Nakonec po dvanácti letech co opustil otcův dvůr přijal do svého řádu i otce, ženu a syna.
Název „buddhismus“ byl přijat poměrně nedávno, poprvé byl pojem Boudhism použit v Oxfordském slovníku angličtiny v roce 1801. Až v 19. století se mnichové různých tradic sjednotili na buddhismu coby jediném univerzálním náboženství, aby mohli čelit snahám či útokům koloniálních úředníků a křesťanských misionářů.
Jaké byly základní myšlenky Buddhova učení? Jak chápat pojem buddhismus? Zpravidla bývá charakterizován jako nábožensko-filosofický systém, který vyznává kolem 370 milionů lidí po celém světě. Někdy bývá označován jako ateistické náboženství, ovšem nutno vzít v úvahu, že v nejstarších textech vystupuje mnoho božstev (tzv. dévové).Ovšem tato božstva byla smrtelná – na rozdíl od nesmrtelného boha křesťanství apod. Buddhistická božstva byla pouze krásnější a žila déle než lidé.
S ateismem má buddhismus společné mimo jiné to, že víra v boha není, takříkajíc, povinnou součástí náboženství.
Buddhismus se od ostatních náboženských a filosofických systémů liší tím, že zaujímá zvláštní postoj k duši: netvrdí ani, že duše zaniká zároveň s tělem, ani že existuje dál po jeho smrti. Oba tyto přístupy považuje za nepřijatelné. V buddhismu nenalezneme ani úvahy o začátku a konci světa, o původu člověka nebo jeho posmrtném bytí, neboť je to, jak Buddha říkával, jako bychom posuzovali slona podle ocasu ...
Jenom pošetilý blázen se ptá, zda už tu byl či nebyl, čím byl a zda tu zase bude…
Neklást si takovou otázku je rozumné, člověka to zbavuje zbytečných starostí, úzkostí a úvah. Nejstarší forma buddhismu je rozšířena v jižní Asii, Číně, Koreji a Japonsku, v 7. století vznikl buddhismus tibetský.
Možná jste se – v souvislosti s buddhismem - setkali s pojmem karma, často mylně chápaným jako osud. Z buddhistického hlediska však znamená spíše příčinu a následek. Zjednodušeně řečeno to znamená, že každý čin, slovo, dokonce i myšlenka zanechává otisky v mysli, negativní otisky nevyhnutelně vedou k budoucímu utrpení… Pokud nebudeme „pracovat se svou myslí“, nebudeme nad ní mít kontrolu, staneme se jen obětí vlastních činů. Egoistické jednání nás přivádí do problematických situací, nesobecké jednání přináší štěstí.
Nevěříte? Kam vede nezvládnutelná touha po bohatství? Kam vede dříve či později egoistická žízeň a žádostivost, nenávist a zaslepení?
Buddha své vlastní výroky nechápal jako interpretaci světa a člověka, nýbrž jako prostředek vedoucí k vysvobození. Srovnával je s vorem, který slouží k převozu přes řeku, který nás od břehu, kde číhá nebezpečí, dopraví na druhý břeh, kde je bezpečno.
Pro Buddhu bylo důležité vymanit se z neklidného koloběhu strastiplné existence a dosáhnout blaženosti, která se nazývá nirvána, což neznamená křesťanské chápání tohoto slova, nýbrž pouze stav, kdy se člověk zbavil zbytečného utrpění. Radí kupříkladu, jak se chovat k manželce či manželovi, jak si zachovat dobré přátele aj.
Ten, kdo se poučí, nachází se na cestě k vysvobození, po omezeném počtu znovuzrození bude dokonale osvobozen od žádosti, nenávisti a zaslepenosti.
Buddha stanovil pro všechny své stoupence tato základní pravidla:
upustit od zabíjení,
nebrat, co není dáváno,
zdržet se nesprávného jednání v sexuální oblasti,
vyhýbat se lži,
zdržovat se zneužívání omamných prostředků.
Nepřipomínají vám tyto zásady jiná přikázání, vážení čtenáři? Nebo nepřipomínají?
Zájemce o další informace odkazuji na odbornou literaturu. Má to ovšem háček: jsou jí přehršle – a navíc si některé prameny v mnohém odporují.