Jistě nejsem první, kterého napadla tahle otázka. Dělat prognózu je věc ošemetná, přesto se o to pokusím.

V současné době, kdy čísla pozitivně testovaných rostou, kdy jsou nemocnice plné jedinců, kteří jsou buď a/ skutečně nemocní, b/ vyděšení, že se nedostanou na lůžko, až opravdu onemocní, c/ pozitivní bez příznaků, ale nemají kam jít; v době, kdy máme denně hlášeno cca 100 úmrtí v souvislosti s nemocí covid-19, kdy je ekonomika utlumena s odhadem ztráty 1 miliardy korun denně, je možná nepatřičné si pokládat výše uvedenou otázku.

Po odeznění epidemie (či po jejím zmírnění natolik, že bude považována za „běžné“ respirační onemocnění) bude čas na bilancování právě uplynuvší etapy našeho žití. Jisté je však už nyní, že se zvětší počet jedinců, kteří spadají do kolonky „strádající“ a „ohrožená“ třída (dělení společnosti dle sociologa Daniela Prokopa v knize Slepé skvrny – bližší zde

Zatím to ještě úplně patrné není, ale po děsivém propadu nepochybně nastane velmi pomalý restart ekonomiky, který bude znamenat vyšší nezaměstnanost, mnohé firmy nepřežijí covidovou dobu, kdy o jejich výrobky či služby nebyl zájem nebo jim byla státním zásahem jejich činnost znemožněna. A nepůjde jen o skupinu jedinců s nízkým vzděláním, ale i o mnoho těch, jejichž kvalifikace, jakkoli vysoká, nebude zapotřebí. Jistě nás čeká i vysoká inflace, která znehodnotí úspory těch, kterým ještě něco zůstalo.

Nastane i změna pohledu na současnou vládu. Od samého začátku je zřejmé, že v jejím čele stojí egocentrický jedinec, který - pokud by byl bez svého PR týmu – by byl již dávno odvolán, odstraněn. Nejsem si jist, jestli existuje ve světě nějaký další premiér, který provedl takový počet veletočů, jako je Andrej Babiš. Místo předání pravomoci řídit současný krizový stav skutečným odborníkům (tak, jak je tomu kupříkladu ve Francii) a raději se upozadit (nikdo nebude premiérovi vyčítat, že nerozumí epidemiologii) provádí chaotické kroky, střídá ministry na postu zdravotnictví, ruší jejích doporučení, aby o týden později přiznal svou „chybu“. Je již nade vši pochybnost jasné, že se řídí jen a jen veřejnou náladou a nikoli kroky, které by vedly k ochraně zranitelných a ohrožených spoluobčanů. Zdá se, že klesající volební preference potvrzují výše napsané.

Je docela pravděpodobné, že část společnosti změní některé své priority. Současný hedonismus, plundrování polí používáním hnojiv, která částečně chvilkově zvednou výnos, aby se posléze stala neúrodnými planinami, plány na výstavbu megalomanských projektů (kanál Odra-Dunaj-Labe), které jsou vedeny více politickou afinitou několika vládnoucích jedinců než skutečným užitkem pro společnost atd., se stanou pro lidi nepřijatelnými prioritami. Více si uvědomí, že jejich život (či smrt) závisí na zcela malé, nepatrné částečce ribonukleové kyseliny. To, že budou moci jít beze strachu do divadla, kina či jen navštívit své staré rodiče, bude náhle hodnota, kterou si dříve neuvědomovali. Mnoho lidí možná předefinuje svou vlastní hodnotu pojmu štěstí.

K vyvedení země z této krize bude zapotřebí mnoho udělat. Především vyměnit neschopné jedince, kteří drží v rukách svěřenou moc. Mnohem lépe kontrolovat, jestli se na svých postech věnují tomu, k čemu byli zvoleni, a nikoli k vlastnímu obohacení. Novináři musí mnohem lépe a s větší odvahou upozorňovat na to, jestli soucitně se tvářící politik, který obrazně řečeno „pláče s postiženými“, současně nedělá ze své pozice báječný kšeft s chudobou jiných či si neuzurpuje moc, která mu nepřísluší ať už z právního či jen morálního hlediska.

Přežijeme. Jistě. Tak jako kdysi opravdové morové rány, německou okupaci i bolševickou totalitu. Je jen na nás, jestli se poučíme z prožitého a aspoň na nějakou dobu budeme mít vládu věcí ve svých rukách.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora