Bob Fliedr ve svém článku Promarněná šance (Lidové noviny 24. 9. 2015) chválí papeže Františka a kritizuje arcibiskupa Duku a další představitele římskokatolické církve v České republice. Prý jsou opatrničtí a nic nedělají.

Chtěl bych pana Fliedra ujistit, že čeští křesťané něco dělají. Nejsem sice katolík, ale Nadační fond Generace 21, který se snaží pomoci těm nejpotřebnějším ve válkou postižených oblastech, je iniciativa plně ekumenická a je plně připravena přijmout 152 prvních uprchlíků. Od státu nechceme ani korunu. Máme připraveno ubytování, máme zajištěné finance na dopravu z Iráku do Prahy, máme zjištěno, o jaké lidi jde, čím prošli, a máme jejich vyjádření, že chtějí začít nový život v České republice. Jak Česká biskupská konference, tak Ekumenická rada církví o této iniciativě ví a podporuje ji.

Problém není na straně církve, problém je na straně státu. Jakmile dostaneme zelenou, jsme schopni sem uprchlíky dopravit v řádu dnů.

S řadou tvrzení pana Fliedra lze ovšem polemizovat. Ježíšovo podobenství o milosrdném Samařanovi je záhodno brát velice vážně, ale skutečně z něj vyplývá, že vláda nějaké země, ať už je to Česká republika, Německo nebo Maďarsko, má povinnost přijmout všechny, kde se do ní tlačí? Na tom podobenství je důležitý i jeden nenápadný detail, totiž že onen Samařan se o zbitého člověka postaral za vlastní peníze. Lze s oním zbitým člověkem ztotožnit i onoho Ahmeda H., který byl v Maďarsku zadržen s devíti pasy? A lze z něj vyvozovat, že všechny země mají poskytovat migrantům benefity na úrovni Německa?

Bob Fliedr píše, že muslimové jsou lidé jako my. To určitě ano. Ale v jistém smyslu jsou i teroristé lidé jako my. Matka Tereza byla taky člověk jako my. Co ale z této výpovědi vyplývá? Bob Fliedr píše, že křesťané si „notují“ s muslimy v „některých otázkách etiky nebo v sociální oblasti“. Možná by Bob Fliedr mohl navštívit tábor v Erbílu, kde živoří křesťané, kteří uprchli z oblasti ovládané Islámským státem a zachránili holé životy. Možná by sám usoudil, že slova o „notování“ jsou v konkrétních případech podstatně lacinější než prý vyčkávavé „pomáhejme, ale...“ arcibiskupa Dominika Duky.

Jako křesťan se budu pokoušet pomoci co nejvíce lidem, a to nejen křesťanům. Pro mě je kritériem míra potřebnosti a, věřte nebo nevěřte, považuji za potřebnější vdovy a sirotky v utečeneckých táborech, kteří nemají peníze na to, aby se středomořskou či balkánskou cestou dopravili do Německa. Nemají už totiž peníze vůbec na nic.

A jako křesťan nemohu svým spoluobčanům jednoduše říci: „Nebojte se, zvládneme to.“ Maximálně bych mohl říci: „Udělejme vše pro to, abychom to zvládli“ nebo „Pokud to nebudeme zvládat, chovejme se alespoň statečně a slušně“. Opravdu to zvládá Německo, když v německých uprchlických zařízeních jsou ženy znásilňovány se stejnou frekvencí jako v tureckých? Opravdu to zvládá Velká Británie, když policie ve středně velkém městě jedenáct let toleruje znásilňování mladistvých ze strachu, aby nebyla obviněna z rasismu? Opravdu to německá vláda zvládá, když nájemníci dostávají výpověď ze svých bytů, aby tam mohli být ubytováni běženci? Znovu říkám: Toto vše nejsou důvody, proč nepomáhat, ale vidím zde opravdu značný prostor pro Dukovo „ale“.

Křesťané jistě musí být milosrdní, ale to neznamená, že by neměli přemýšlet o příčinách, možnostech a důsledcích. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že zatím řešíme otázky, které se míjejí s podstatou problému. Kancléřka Merkelová prý prohlásila, že „počet žadatelů o azyl nemá žádnou horní hranici“. Co to znamená? Čím se liší ty statisíce migrantů ze subsaharské Afriky, kteří se vydali do Evropy a už jsou v Německu, od těch stamilionů, kteří se na cestu ještě nevydali? Možná jen tím, že ty stamiliony na cestu nemají peníze. Je Německo ochotno přijmout letos milion migrantů, a příští rok další tři miliony? Nebo si jako křesťané nemáme podobné otázky klást? Těžko si jako křesťan mohu takové otázky zakázat. Jistě, není to důvod, proč nepomáhat muslimům, ale kdybych svým spoluobčanům říkal „nebojte se, zvládneme to“, mnozí z nich by mě považovali buď za blázna, nebo za lháře. Já ale chci být považován za zodpovědného občana.

Ve zkrácené podobě vyšlo v LN 5.10.2015