Tvrdí se, že Češi jsou národ bezbožný a nevěřící. Už delší dobu se domnívám, že jde o úplně mylný názor, kdy je česká historická nedůvěra k církevním organizacím a ke katolické zvláště chybně vydávána za bezbožnictví. Tedy ateismus. Který je pak ve světě presentován v širším smyslu jako české odmítání víry v existenci Boha či božstev. Přečteme-li si však prakticky jakoukoliv „vážnou“ českou knihu, ale i běžné noviny a časopisy, a zhlédneme-li české TV, vidíme a slyšíme až exaltickou posedlost morálkou, právem, spravedlností, hlasitým odsuzováním špatností. Tedy hodnotami, která nám přinesla Víra. To spíše vypadá, jako když v nás zůstalo geneticky něco zaseknuté z dob našeho husitství, kdy jsme hledali ideály. Bez ohledu na strašlivé následky. A že něco z té až fanatické víry v nás zřejmě někde přetrvává

Jestli nevěříte, zeptejte se těch, co žili nějakou dobu třeba v Itálii, ve Španělsku nebo v jiných „věřících„ společnostech. Zda jsou také tak umanutí “hledáním morálních ideálů“. Tam jsou většinou daleko pragmatičtější. Víru často berou tak, jako my jsme čtyřicet let brali komunismus. Že ta myšlenka není zase tak špatná, ale ta praxe nestojí za nic. Ale uctívat se to nahlas musí, je správné chodit „na schůze“ (do kostela), ale s nějakým přemýšlením o té morální výzvě, kterou nám zanechali židé i Ježíš a jeho apoštolové si moc hlavu nedělají. Výjimku pak tvoří Skandinávci a Američané.

U nás se dodnes denně vášnivě zaobíráme morálkou, spravedlností atd., tedy biblickými zásadami nejen v novinách, ale i v běžných rozhovorech.. Nevěříte? Tak si přečtěte Desatero (mnozí z vás asi prvně) a porovnejte s výroky třeba v momentální kauze Drobil.

A přeložte si Desatero do moderní češtiny. Nahraďte Boha „Spravedlností“, „Morálkou“ a „Vyššími ideály“ a porovnejte, jak se sami máte (teoreticky, dle maminčiny výchovy) chovat anebo jak si přejete, aby se kolem vás ostatní chovali.

Můžete začít takto:

1. Já (Bůh) jsem Spravedlnost a Morálka a vyvedla jsem tě z feudálního, komunistického i nacistického područí. Musíš mne tedy vyznávat. Jinak zhřešíš.
2. Nebudeš věřit ničemu jinému než té naší správné Morálce a Vyššímu cíli.
3. Nebudeš věřit nikomu jinému (Bohu) a nebudeš jej oslavovat a poslouchat. Jinak zle s tebou. Budeš-li však věřit v Nás, spokojenost a blaženství tě už na Zemi nemine.
4. Světit volné dny vypadá sice jako přímo odborářské přikázání, ale my se to stále snažíme dodržovat.
5. až 9. jsme přebrali prakticky beze změny.
10. To je přímo úhelný kámen našeho myšlení: "Nepožádáš statku bližního svého." Jen porovnejte například „bezbožné„ Česko, které v rámci možností po roce 1989 jednalo podle zásady „co bylo ukradeno, má býti navráceno“ s katolickým Polskem. Kde nikomu nevrátili ani pětník. A vrátit ani nemíní.

Pak nepřekvapí, že kdekdo sice kroutí hlavou na heslem Václava Havla o „vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí“, ale vyvěšovat tibetské vlajky na radnicích považujeme téměř za povinnost slušných lidí. A neotrávilo nás ani to, že je tam ostentativně věšela Kateřina Jau Jau (Kraus se jí měl ještě zeptat „co anebo kdo je ten Tibet“). I když všichni víme, že můžeme přijít o nějaký ten „kšeftík“ s Čínou. A peníze by se hodily, že?!

Jsme také prakticky jediní v EU, kteří to myslí s podporou Izraele vážně. A EU to ví a Izrael také. Jsme přesvědčeni, že jim Evropa něco dluží, a bereme - tedy většina, i elity - ten dluh za svůj. Objeví-li se v novinách zpráva, že nejvyšší představitel katolictví u nás Duka jsou s nejvyšším rabínem Sidonem skutečně přátelé, není to bráno jako „nerozborné přátelství“ coby úlitba politické korektnosti. Ale jako skutečný fakt.

Jsme největšími a nejhlasitějšími přáteli kubánských disidentů a většina z nás to bere jako samozřejmé. Možná jsme dokonce až někdy netaktičtí, oproti třeba Španělům, ale bereme ty disidenty vážně. Neboť platí kollárovské: „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok„,což je jen jiné vyjádření biblického příběhu a rozhovoru v Exodus 2.7.:

Hospodin pokračoval…. "Nyní tedy pojď, pošlu tě k faraonovi a ty vyvedeš můj lid, syny Izraele, z Egypta!“ (z otroctví)
Mojžíš Bohu namítl: „Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a vyvedl syny Izraele z Egypta?“
„Já budu s tebou!“ odpověděl Bůh.

A my říkáme, že s námi je Spravedlnost a Morálka. A tak můžeme jít dál a dál.

Stále zkoumáme, zda činíme dobře a správně, „rozdíráme své rány a sypeme je solí“, až se mi zdá, že to občas přechází do flagelantství. Tedy doslova sebemrskačství. Trýzníme se neustále obavami, zda jsme jako národ skutečně morálně a duševně na výši. Například zda se dobře staráme o své staré občany. To bylo považováno za veřejný problém už za bolševika. Mrskáme se, že nedokážeme tak dobře zorganizovat péči o staré lidi jako třeba Seveřané. Ale nevidíme, že oni dokáží své předky zajistit materiálně, ale jinak se o ně moc osobně nestarají. V úžasných domovech důchodců bydlí v pohodlí osamělí lidé, profesionálně opečovávaní personálem. Děti vidí jednou za rok.

Pláčeme, jak mladí lidé nečtou. A netušíme, jak nám mnohde závidí širokou síť veřejných knihoven, zvláště pro mládež. Záliba v četbě a studiu knih se mylně vykládá jako vynález obrozenectví. Ale obliba knihy v českém království je staršího data. Již Eneáš Silvio Piccolomini později Pius II. v 15. století říkal, že „každá česká vesnická žena zná bibli lépe než italský kněz“. Ostatně duchovní bitva o české země byla ponejvíce bitvou o knihy - viz Koniáš.

Bibli máme zažranou v krvi jako málokdo. Každý zná výrok: Lukáš 10 „hoden jest dělník mzdy své“ i Matouš 19,24 “Spíše projde velbloud uchem jehly, nežli bohatec vejde do království nebeského“, ale málokdo ví, že jsou to citáty z Bible. Ale zuřivě jsme o jejich pravdě přesvědčeni. Nejen komunistické zglajchšaltování výplat zaručuje, že máme dle průzkumů OEDC nejméně „chudých“, ale i nejméně „bohatců“. A málo se ví, a svět ani netuší, že většina z nás bezvěrců „přispívá na chudé“ a naše firmy dělají dobročinnost.

Díky tomuto neustálému hledání a vzývání duchovního Ideálu a také sebemrskačské nátuře, tak vyhovující našim novinářům a různým krasoduchům, by nebylo ani demonstrace na magistrátu hlavního města.

To, že jsme skutečně mimořádně vnitřně nábožensky založení, že věříme (když ne v Boha, tak v „Něco“), už naši vědci a politologové začali chápat. Tak bychom to měli začít chápat také my sami. Vyvolávači flagelantství a sebemrskačství jsou na nic. Navíc, nepoznáte, kdy jsou ty osoby „bičující české nedostatky“ skutečně věřící „v Něco„ a kdy jsou to obyčejní podvodníci a lháři. Proto podněcovatele k flagelanství v Evropě ve středověku preventivně potírali, a to jak soudy, tak ohněm i mečem.

Čtu-li například v našich novinách výkřiky „odborníků“ o „úpadku českého národa“, není mi jasné, zda se jedná o výron „flagelantví“, anebo o obyčejnou grázlovinu. Vyhlašovanou za nějakým účelem.

Češi se rádi „sebemrskají“. Dejme však pozor, aby se nás někdo těmi důtkami nesnažil umrskat k smrti nebo zahnat do klece. Ostatně bez „oficielní víry“ a s alkoholem i tabákem žijeme staletí a stále celkem prosperujeme. To asi fanatikům všeho strašně vadí.

A ještě citát o „napravovatelích naší morálky“ z Bible: Ezechiel 13.6 Jejich vidění je šalba a jejich věštba lež. Říkají (je to)‚Výrok Hospodinův, ale Hospodin je neposlal.

P.S. Jak tak čtu články Bohumila Doležala o tom, jak se musíme jako flagelanti „kát a bičovat“ za své viny na Sudetských Němcích a že naši předáci, tedy konkrétně muž, který doslova vydupal ze země naši obnovenou státnost, Edvard Beneš, je darebák, napadlo mne trochu popřemýšlet a hledat. A hele:

Flagelanti: …. V Čechách je na podnět Arnošta z Pardubic dal císař Karel IV. ze země vyhnat. (No vždyť se obecně ví, že Karel IV byl moudrý vladař, že,?!)… Zejména v Německu se flagelanti organizovali …….. a vytvářeli si i vlastní učení, například že vyznávání jejich myšlenek zbavuje člověka všech hříchů. Jejich vůdce Konrad Schmid o sobě prohlásil, že je mu svěřena všechna duševní moc a morální autorita. Roku 1369 byl upálen.

No, některý lidi mají štěstí, že už není středovek.