Onehdá jsme se s přáteli pohádali o tom, jak je třeba chápat slovo byrokrat. Byrokrat byl původně kladný název, jako označení pracovníka zabývajícího se potřebnou administrativou. Ještě klasik byrokracie Max Weber charakterizuje byrokracii jako „standardní normu ve společenské vědě 20. století, racionální a moderní formu státní správy“. Kde se tedy v našem podvědomí vytvořilo mínění o tom, že slovo byrokrat je slovem hanlivým?

Snad to začalo tím, že již Karel Marx v Kapitálu označil byrokracii za „zvláštní skupinu jedné třídy, která chce pro sebe získávat nebývalé výhody“. A toho se později chopili nejrůznější soudruzi, existencí byrokracie v jejich pojetí zdůvodňovali své mnohé nezdary. A byrokraty posílali šmahem do výroby.

Na omluvu dnešních a včerejších úředníků musím říci, že také totalitní systém, který jim nedovolil samostatné myšlení (ten neskončil v tomto smyslu rokem 1989), je dostal do situace, kdy přestali používat selský rozum.

Posloužím příkladem z doby nedávné. Musel jsem v jistém vzdáleném městě vstoupit ve styk s Úřadem, který pro jistý výkon úřední vyžadoval kolky. Přečetl jsem si poučení na vývěsce umístěné na chodbě a odešel do vzdálené trafiky ve městě, kde jsem zakoupil příslušný kolek. Leč k mému zděšení jsem si špatně přečetl informaci. Na můj druh žádosti bylo třeba kolku padesátikorunového a já jsem třímal v ruce kolek hodnoty dvojnásobné.

I zvážil jsem situaci. Nechám si ujet vlak tím, že půjdu do vzdáleného místa zakoupit kolek jiný, rozhodl jsem se státní správě přeplatek věnovat. I pravil jsem úřednici, nechť tedy na žádost nalepí kolek stokorunový. Se zlou jsem se potázal - úřednice pravila, že to nejde atd. Marně jsem se namáhal a přesvědčoval. Že prý to nejde. Že si musím dojít pro kolek nový. Že by měli manko. Ano, manko řekla.

Vyvedlo mě to z míry, ale zachovával jsem klid. Vlak by se dal ještě stihnout. Nechal jsem si zavolat její vedoucí. Pomalu a v klidu jsem jí vše vysvětlil. Vyslechla mě pozorně a sdělila mi, že její podřízená má pravdu. Nelze nalepit kolek stokorunový tam, kde je úředně stanoveno místo pro kolek padesátikorunový. Naléhal jsem, navrhoval, leč marně. Navrhoval jsem také, že podepíši prohlášení o tom, že jsem si toho vědom, že jde o kolek vyšší hodnoty, ale že…. . A to mi již nejen ujel vlak, ale i ta trafika ve městě měla zavřeno.

Tak jsem se té paní vedoucí zeptal, kdo je její nadřízený. Že prý pan ředitel Úřadu. Řekla to ovšem tak, abych pochopil, že jeho k tomu sporu zavolat nelze, že to se nedělá. To ovšem neměla dělat. Trval jsem na přítomnosti ředitele. Přišel.

V klidu jsem mu vše vysvětlil a bylo vidět, že je mu celá situace žinantní. Obrátil se k té první úřednici s otázkou, jestli se to nedá nějak udělat. Dá, řekla ta úřednice, sáhla do zásuvky a vyndala dva padesátikorunové kolky a vyměnila je za můj stokorunový. Padesátikorunový nalepila a druhý padesátikorunový mi dala. Všichni se uklidnili a rozešli se.

Na moji rozpačitou otázku, proč tak neučinila hned, mi sdělila, že není povinna ty menší kolky na rozměnění větších kolků mít, protože by byl ve všem nepořádek, lidé by si chodili s různými kolky. Na mé další otázky odmítla odpovídat. Inu budiž. Úředníci opět zvítězili a mně ujel vlak.

Proč to ale nešlo hned? Zákon nepřikazuje, aby úředník myslel. Že jde o zákon nepsaný, to se domníváme pouze my, občané. Byrokrat ví, že co není napsáno, neplatí. Ona úřednice se mohla usmát a říci mi, že to sice není běžné, ale že náhodou má dva padesátikorunové kolky, takže mám štěstí a příště si mám informaci přečíst řádně. Já bych se také usmál, omluvil se, poděkoval jí a napsal bych o ní možná pěkný článek. Nebo bych jí při další cestě na Úřad přinesl kytku.

Jak pravil klasik, nad byrokracií může zvítězit zase jedině byrokracie. A přitom to původně byl takový hezký název… byrokrat. Jenže po napsání těchto řádek mě napadlo, že bych se mohl podívat do „Oťase“ (myšlen Ottův slovník naučný). Dělám to často, když chci vědět, jak smýšleli naši předkové před sto a více lety. A téměř jsem se zalekl nad jejich nadčasovostí. Oni tam (čtvrtý díl Bianchi-Gioviny – Bžunda 1891) píší strašné věci. Oni snad věděli, co přijde. Ale v závěru jako rada vládám, je to docela dobré. Čtěte:

Byrokracie (doslovně panství úřadů), značí organismus odborného úřednictva, představujícího a vykonávajícího úkony státní moci a veřejné správy. Pak nazývá se byrokracií též stav úřednictva na rozdíl od jiných stavů sociálních. Odborná, organisovaná byrokracie z povolání vyvinula se ve státu novověkém zvláště v době absolutismu a stala se mocným činitelem ve vývoji politickém. Následkem převratu absolutních vlád ve vlády ústavní a parlamentární i následkem rychlého vývoje některých částí státního společenského života. zvl. národohospodářského, kladou se na byrokracii jisté požadavky, při jichž nedostatku užívá se výrazu byrokracie s jakousi příhanou politickou. Příznaky byrokracie v tomto smysle, jsou: mechanická, šablonovitá práce, puntičkářství, formalismus, hovění zastaralým zvykům, přílišné poručníkování, pohodlnost, libovůle, protahování záležitostí, vyřizování dle mrtvé litery zákonů, nařízení a spisův a nikoliv dle potřeb života praktického, nepřihlížení k sociálním úkolům správy, indolence vůči spravovaným, netečnost a odpor proti novotám a opravám přiměřeným měnlivým potřebám života skutečného, odpor a překážení změnám politického směru a vládního systému. Takové byrokracii se právem vytýká, že obyvatelstvo spravované není tu k vůli úřadům, nýbrž naopak, že byrokracie má sloužiti a vyhovovati pokud možno nejlépe potřebám a poměrům spravovaných. Kdežto však liberalismus hleděl omeziti vliv a úkony byrokracie na obor pouhé právní ochrany zájmů sociálních i hospodářských a zavrhoval všeliké dalekosáhlé reglementování státního a společenského života a zasahání i do oboru svobody jednotlivce, kladou se na byrokracii od konservativních stran a zastánců státu sociálního požadavky většího přihlížení a činného zasahání v poměry zejména národohospodářské a sociálně politické. Prostředky proti vadám byrokracie jsou dělení práce a specialisování úřadů, veřejná kritika tisková a parlamentární, možnost stížnosti, soudnictví správní, rozšiřování korporací samosprávných, dobré služební předpisy a hlavně dobrá a vhodná výchova úřednictva po stránce theoretické i praktické. Byrokracie nemá býti nikdy sama sobě účelem, nýbrž má býti proniknuta vědomím, že slouží praktickým potřebám společenského a veřejného života i životním interessům státu. Tkl.