Není nic snazšího než „odstřelit“ senátorku, která o sobě na veřejnosti prohlašuje, že je rasistka a že Romy nastěhuje za vysoký plot s elektřinou. A když k tomu připočteme nemotornost, s jakou se obhajuje, máme v hledáčku opravdu snadnou kořist. Ale než stiskneme spoušť, ještě se jednou zamysleme.

Co tenhle případ ukazuje? Nic pěkného. Ten hlavní problém je v okolnostech, za jakých ke zveřejnění dotyčných výroků došlo. Byly nejprve někým tajně pořízeny, pak uloženy k „pozdějšímu použití“ a nakonec vytaženy v rámci politické, či dokonce osobní msty.

Bylo by dobré říct: Tohle není normální a takhle by společnost fungovat neměla. Je to horší v tom, že nejde o ojedinělý případ, ale spíš o jakousi šablonu běžného chování. Vytváření kompromitujících informací a jejich vytahování, „když se to hodí“, se stalo součástí politiky, zvlášť té regionální.

Ano, senátorka na záznamu říká politicky explozivní výroky. A zveřejněním na internetu se tak jako tak dostaly do veřejného prostoru. Pro média je těžké, ne-li nemožné to ignorovat. Ale měla by přesto projevit zdrženlivost. Právě kvůli té velké časové prodlevě a zjevné účelovosti zveřejnění. Takto nás jen média utvrzují, že se fízlování „do foroty“ vyplácí.

A pak je tu ona kardinální otázka: Je senátorka Janáčková opravdu rasistka? Lépe řečeno: Oč je větší rasistka než většina z nás? Nechť se každý zamyslí a řekne, kdy naposledy v hovorové řeči použil slova jako „Rom“, „integrace“ nebo „asimilace“. Ve skutečnosti mluvíme o „Cikánech“, „vybydlených bytech“ a natropeném „bordelu“.

Naše společnost není rasistická. Netrpí předsudky vůči lidem s odlišnou barvou kůže.

Můžeme to dobře vidět na svých dětech.

Mnohé dnes chodí do školy s Číňany a Vietnamci, na které dnešní střední generace ještě před dvaceti lety hleděla skrz prsty (vzpomeňme na potupné scénky Šimka a Krampola o „cyklistech babetistech“).

Dnešní děti je obdivují za jejich přátelskost, mimořádnou píli a z toho vyplývající úspěšnost. Chtějí se s nimi kamarádit.

Ale chovají se rezervovaně k Romům.

Ne proto, že jsou odlišní nebo že pocházejí z jiného kulturního prostředí. To dnešním dětem vadí mnohem míň než nám, kteří jsme žili v oploceném socialistickém ghettu. Ne, oni jen vyhodnocují zkušenosti, které s těmi či onimi udělali. Chovají se racionálně. To není rasismus.

Stejně racionální jsou obavy lidí, jejichž sousedy se mají stát Romové. A to je kontext dnes tolik přetřásané nahrávky senátorky Janáčkové. Její výroky byly nepochybně primitivní a hloupé, což ona sama přiznává. Vytrhnout je z onoho kontextu je stejné jako přijít do malostranských paláců, kde se celostátní politika odehrává, mít boty od močůvky a složit tam kolečko smradlavého hnoje. Nelze se divit, že mnozí politici i komentátoři žádají minimálně odchod Janáčkové z funkcí, případně úplně z politiky.

Ale pak je tu ten zmíněný kontext, kdy starostka problematického obvodu řeší stížnost rozčilených občanů, kteří se bojí sousedství s Romy. Starostka volí nešťastnou taktiku, kdy jako by občanům říkala: Já vám rozumím a ten problém znám, vždyť se podívejte, jak otevřeně a bez servítku o něm mluvím.

Debata o senátorce Janáčkové selhává v tom, že zaměňujeme formu s obsahem. Bydlení Romů a jejich vztah ke společnosti představuje objektivní problém, který lze řešit omezeným množstvím způsobů. Bavme se o tom, jestli je lepší vytvářet romské lokality, anebo se snažit o jejich asimilaci. Porovnávejme konkrétní zkušenosti a hodnoťme jejich výsledky. Ale přestaňme se točit kolem několika hloupých výroků, ať už o „cigánech“ (Janáčková), nebo „opálených spoluobčanech“ (Čunek). Řeči o vznikající „koalici rasistů“ v české politice jsou nesmyslné.

Podobné zcela konkrétní problémy řeší desítky, možná stovky starostů. Nemají intelektuální nadhled komentátorů ani akademický odstup poslanců a senátorů. Ale pokřik těchto „rozzlobených humanistů“ na senátorku Janáčkovou jim nepomůže. Spíš povede k tomu, že si budou úzkostlivě dávat pozor na jazyk, aby nějaký jev nepojmenovali nevhodně nebo nedejbože rasisticky. Co když by je někdo nahrál?

Amerika udělala zkušenost s tím, že úzkostlivá politická korektnost problémy neřeší, ale spíše jen křiví jazyk a brání tomu, aby o nich bylo možné normálně mluvit. V devadesátých letech - v té šťastné době mezi studenou válkou a bojem s terorismem, kdy jiné vážnější problémy nebyly - se dokonce mluvilo o „tyranii slušnosti“.

Mimochodem z té doby pochází skvělý román Philipa Rotha nazvaný Lidská skvrna. Jeho hrdinou je profesor, který o studentkách nechodících na přednášky řekne, že jsou „spooks“ neboli česky přízraky či bubáci. Chce tím říct, že je zatím nikdy neviděl, ale bohužel použije slovo, které se v minulosti používalo také slangově pro černochy. Je proto obviněn z rasismu a nakonec musí ze školy odejít. Jednou z point příběhu je to, že sám pochází z černošské rodiny a jen hříčkou přírody na něm jeho rasa není vidět.

Senátorka Janáčková se nechová jako dáma a pro politiku se nejspíš ani moc nehodí, ale to ještě neznamená, že je rasistka. Hodnoťme, co udělala, a ne, co je slyšet na nějaké tajně pořízené a účelově zveřejněné nahrávce.

LN, 14.7.2007

Autor je novinář