Ne, nechci psát o tom, kterak výhra v loterii přivedla výherce do exekuce. Chci se zamyslet nad tím, proč jsou lidé v některých zemích bohatí a v jiných chudí.

Při pohledu na srovnání zemí podle životní úrovně bije do očí, že nejbohatší lidé jsou zejména v Evropě a v severní Americe, speciálně v západní Evropě a to v severní části. Naopak nejchudší lidé jsou v zemích tzv. rozvojových, tedy v Africe a latinské Americe. Velké procento lidí s nízkou životní úrovní je také v Asii, kde je velký rozdíl mezi malým procentem velmi bohatých a většinou chudých. Teorií, proč tomu tak je je jistě více, různí ekonomové se snažili najít důvod kupříkladu v náboženství (nejbohatší jsou podle této teorie země protestantské, což ovšem nesedí na některé německé státy nebo Rakousko a Irsko) nebo jiných společenských parametrech. Ale důvod, který podle mého názoru bije do očí a přesto nebyl k vysvětlení použit je jiný. Obecně totiž platí, že existuje nepřímá úměra mezi přírodním bohatstvím země a prosperitou jejích obyvatel. Jinými slovy, státy, které mají velké přírodní bohatství mají zároveň velké procento lidí chudých, naopak státy s malým či žádným přírodním bohatstvím jsou typické vysokou životní úrovní naprosté většiny svých obyvatel.

Důvod je jednoduchý. Ložiska přírodního bohatství lze snadno kontrolovat a zisky nasměrovat do kapes malé skupiny lidí. Naopak země, které nemohou spoléhat na prodej surovin žijí z výnosů práce svých obyvatel. V takových zemích se lidé živí výrobou zboží s vysokou přidanou hodnotou, existují tam stovky a tisíce větších či menších firem, navzájem si konkurujících. Takovou ekonomiku je těžké kontrolovat a nemožné zcela ovládnout. Navíc stát závisí na svých obyvatelích, protože žije z jejich daní a proto se k nim musí chovat slušně. Vládce země, který své příjmy získává prodejem například ropy a plynu do zahraničí své obyvatele vlastně nepotřebuje. Stačí mu jich jen tolik, kolik je zapotřebí k obsluze těžního zařízení – a v případě nouze by i ty mohl najmout ze zahraničí. Nečerpá své příjmy z daní lidí, je mu jedno, jestli vydělávají hodně nebo málo, nemá důvod dělit se o bohatství s ostatními, jediný, koho musí zaplatit je mocenský aparát, který jej udrží u moci.

Výsledkem pak je, že země, které by na první pohled měly být rájem plným bohatých lidí jsou diktaturami ovládanými zkorumpovanou vládou, která většinu zisků z prodeje surovin používá jen pro sebe a silové složky, držící ji u moci, zatímco většina obyvatel žije v chudobě. (Ano, Norsko je výjimkou, jenomže Norsko začalo bohatnout z prodeje ropy až poté, co se stalo demokratickým státem a zatím se v něm režim nezměnil). Naopak obyvatelé zemí bez snadného zdroje příjmů jsou mnohem bohatší a s nesrovnatelně vyšší životní úrovní. Nejbohatší lidi tak najdeme například v Lichtensteinu, ve Švýcarsku, v Japonsku, v Nizozemí, v Německu a konec konců i u nás (i když si to mnoho Čechů nechce přiznat), naopak chudobu uvidíme v latinské Americe, v Rusku, v arabských zemích, v Africe.

Vysokou životní úroveň lidí totiž nepřináší nerostné bohatství a z něj pramenící snadné vysoké zisky, ale rozvinutý průmysl, vysoce kvalifikovaná pracovní síla a nutnost uživit se poskytováním služeb nebo výrobou zboží s vysokou přidanou hodnotou. Nutnou podmínkou je samozřejmě svoboda podnikání a ekonomická svoboda v použití vydělaných prostředků, bez toho nemají lidé motivaci se o něco snažit.

A proto je na tom Evropa, co se životní úrovně, o tolik lépe, než velká část světa. Otázkou samozřejmě je, co se stane, až současná evropská ideologie evropský průmysl zničí. Ale to je na jiný text.