Při sledování roztáčející se spirály všeobecného společenského blbnutí, které nás obklopuje, si klade člověk otázku, kdy tohle všechno skončí. A taky jak jsme vůbec mohli dopustit, že to došlo až tak daleko.

Pokud by člověk upadl před dvaceti lety do hlubokého spánku a probudil se dnes, musel by mít neodbytný pocit, že se ocitl v blázinci. Usínal totiž ve světě, kde ekologičtí aktivisté usilovali o to, abychom dýchali čistý vzduch, měli řeky plné života a neničili přírodu, která nás obklopuje, Sněhurka měla ještě sedm trpaslíků a k jejímu oživení stačil polibek od prince, homosexuálové se dožadovali uznání registrovaného partnerství a na večírcích frčely travesti show. A dnes kolem sebe s údivem vidí, jak se z legitimního úsilí chránit přírodu stala ideologie, která se pod rouškou „záchrany lidstva před uškvařením se“ snaží rozvrátit i ty zbytky kapitalismu, které ještě tu a tam zbývají. Pak si pustí v televizi Sněhurku a nestačí se divit, že vyměnila trpaslíky za „kouzelné bytosti“ a musí se obejít bez prince (zde). On by si stejně každý stokrát rozmyslel, aby ji vysvobozoval polibkem a riskoval žalobu za sexuální obtěžování. Pak by se dočetl, že označení „registrované partnerství“ se stalo pro samozvané aktivisty mluvících jménem homosexuálů urážkou a místo toho se dožadují uzákonění stejnopohlavních „manželství“. A úplně by ho dorazilo, když by se dozvěděl, že ze show pro dospělé, při které muži v ženských šatech napodobovali známé zpěvačky, se stala představení „drag queens“, přičemž některá jsou určená i dětem pokrokových rodičů s cílem zbavit je škodlivých stereotypů. Jako například to, kde poslouchaly slátaninu o párku tučňáčcích samců, kteří vysedí vajíčko a pak společně vychovávají malého tučňáčka (zde).

Ani bych se nedivila, kdyby takového člověka radost z probuzení brzo přešla. Zatímco totiž usnul v normální světě, probudil se v regulérní cvokárně. Možná by toho i litoval a chtěl by zase usnout v naději, že až se probere příště, bude svět zase normální. A ptal by se nás, jak jsme to vůbec mohli nechat dojít tak daleko. Jak jsme mohli dopustit, že chod společnosti zásadním způsobem ovlivňují lidé, kteří jsou přesvědčeni, že peníze vznikají v bankomatu, elektřina v zásuvce a fyzikální zákony lze změnit hlasováním? A proč si k čertu zakazujeme technologie, za které nemáme náhradu? Vždyť se chováme jako někdo, kdo vyskočí z letadla bez padáku a doufá, že se naučí létat dřív, než dopadne na zem. A proč jsme se mohli nechat pod heslem „konec uhlí“ uvrtat do energetické závislosti na Rusku, abychom ji vzápětí ve jménu „zelené transformace“ vyměnili za ještě hlubší závislost na Číně? Nebo jak je možné, že bereme vážně někoho, kdo hovoří o „těhotných mužích“, místo abychom si ťukali na čelo stejně, jako když někdo tvrdí třeba to, že je Země placatá? A proč jsme dovolili fanatikům běhat po školách a oblbovat děti bláboly o 120 pohlavích?

Odpověď je jednoduchá – pokaždé, když jsme na něco takového narazili, tak jsme se tomu buď smáli, nebo jsme se rozčilovali, případně se o to nezajímali s tím, že nemáme čas řešit blbosti. Nejsou to zkrátka témata, která by „vyhnala lidi do ulic“. Nehledě na to, že část veřejnosti s tím vším dokonce souhlasí a nadšeně tomu tleská. Takže existuje vůbec něco, po čem by „pohár přetekl“ a následoval by zlom, který by znamenal cestu k normálu? Podle mne ano. Dojde k tomu až „nebude na chleba“. A protože „západ“ dělá vše proto, aby se hospodářsky nekonkurenceschopným opravdu stal, tak to není scénář úplně nereálný. Pravda, zatím je stále z čeho brát, takže to nebude zítra. Ale jednou to přijde a pak i ti, co dnes všechny ty nesmysly podporují, tleskat přestanou. Ony totiž ty peníze vážně v bankomatu nevznikají.

Na něco podobného ostatně dojel i komunistický režim. Ten nepoložilo to, že byli lidé nuceni chodit na brigády a do průvodu. Ani to, že v kinech a v televizi běžely agitky o hodných a spravedlivých komunistech (i když vedle toho vznikla i řada opravdu povedených dílek). A byli smířeni i s tím, že dovolenou tráví místo v hotelu na Kanárech pod stanem na Lipně. Minulému režimu totiž zlomilo vaz až ekonomické zaostávání. Lidé se zkrátka chtěli mít jako na Západě (to ještě nebyl „západem“). Soudruzi se to sice snažili zachránit tím, že do křesla vládce východního bloku instalovali Michaila Gorbačova, jenomže jeho pokus reformovat nereformovatelné byl předem odsouzený k neúspěchu. Nicméně změna v Moskvě byla klíčová. Bez ní a následného postoupného rozvolňování režimu by totiž nedošlo k pádu komoušů ani u nás. Což ostatně platí i pro dnešek. Návrat k normálu pouze v naší zemi je podle mne fikce a není možný bez návratu k normálu celého „západu“. Musí se z něj zkrátka zase stát Západ.

Na tom, že naše společnost připomíná cvokárnu, se prostě svým dílem podepsal každý z nás. Ale evidentně není ještě tak špatně, protože „na chleba“ pořád je. Trend je však podle mne zřejmý a vehemence, s jakou se prosazují všechny ty zelené nesmysly v čele s Green Dealem, napovídá, že ho jen tak něco nezvrátí. I když současná vrchnost si začíná uvědomovat, že to nefunguje tak, jak má, a že hospodářství ztrácí dech. A tak i oni se stejně jako sovětské politbyro snaží o jakýsi „reformní kurz“ a začínají opatrně hovořit o úlevách a zpomalení. Tento pozoruhodný obrat je názorně vidět například i u „naší“ eurokomisařky paní Věry Jourové. Stačí porovnat její názory v roce 2022 (zde) a před nedávnem (zde). Nicméně jde dle mého soudu o marný pokus.

Když je totiž něco nereformovatelné, tak se to zkrátka reformovat nedá…