18.6.2024 | Svátek má Milan


120 LET: Blokáda Port Arthuru a bitva ve Žlutém moři

28.5.2024

V únoru 1904 vypukla na Dálném východě válka mezi Ruskem a Japonskem, přičemž jablkem sváru bylo Mandžusko s jeho nerostným bohatstvím. Japonsko válku zahájilo přepadem ruské námořní základny Port Arthur na poloostrově Liaodong a podařilo se mu ochromit dvě největší ruské válečné lodě, což bylo popsáno v předchozím autorově článku na NP. Japonsko získalo nadvládu nad Žlutým mořem, mohlo vylodit vojsko na Korejském poloostrově a kromě námořní blokády zahájit obléhání Port Arthuru i ze souše.

    1. Blokáda Port Arthuru, únor–prosinec 1904

Admirál Tógó znovu vyplul ze Saseba k Port Arthuru 14. února 1904 s opravenými loděmi, plnými uhelnými bunkry a doplněnou municí. Nevěděl však, co se během jeho týdenní nepřítomnosti v Port Arthuru stalo. Ruský admirál Stark se rozhodl využít výhodu, jakou mu skýtaly dvě první minonosky na světě, a ve čtvrtek 11. února 1904 vydal rozkaz, aby minonoska Jenisej zaminovala přístupy k přístavu. V úterý 8. března 1904 pak do Port Arthuru dorazil viceadmirál Makarov, aby převzal velení nad Tichomořským loďstvem.

Stěpan Osipovič Makarov byl vzdělaný a energický důstojník, otevřený technickým novinkám a dobře vycházející s prostými námořníky. Bádal v oboru oceánografie a do námořní historie se zapsal jako novátorský lodní konstruktér, když navrhl plány prvního oceánského ledoborce na světě. Na unikátní stavbu Jermaku, který byl schopen lámat led do síly 2 m, osobně v Anglii dohlížel a při první plavbě do zamrzlého Kronštadtu koncem února 1899 lodi velel.

Makarov věděl, že musí získat ztracenou iniciativu a zbavit Japonce nadvlády nad Žlutým mořem. Znamenalo to prolomit blokádu Port Arthuru a tím si uvolnit ruce k ofenzivním akcím proti japonskému loďstvu. Na druhé straně bylo admirálu Tógó neméně jasné, že musí udržet Rusy uzavřené v Port Arthuru.

V úterý 22. března 1904 podnikly ruské síly pod velením admirála Makarova výpad a napadly bitevní lodě Fudži a Jašima. Prvně jmenovaná byla v nastalé přestřelce natolik poškozená, že musela být odeslána do Saseba k opravě. Ukázalo se, že pod Makarovovým velením ruské posádky bojují zkušeněji a udatněji. Vystrašený Tógó se znovu pokusil o zatarasení přístavu a nechal před ním potopit další čtyři staré parníky naplněné balvany a betonem. Záměr mu však nevyšel, i tyto blokádní lodě byly potopeny příliš daleko od ústí přístavu. Nezbylo než přejít k jiné taktice – pokládat skrytě v předpolí přístavu minová pole a lákat na ně ruské lodě.

Po nezdařeném pokusu Japonců o zatarasení přístavu se viceadmirál Makarov rozhodl k další akci. Dal rozkaz eskadře torpédoborců, aby 13. dubna 1904 vyrazila na průzkum severním směrem k přístavu Dalnyj, a k odlákání pozornosti sám vyplul na moře v čele silného svazu, tvořeného divizí bitevních lodí Petropavlovsk, Poltava, Sevastopol, Poběda a Peresvet a divizí křižníků Askold, Diana a Novik. Jeho admirálská vlajka vlála na bitevní lodi Petropavlovsk. Japonská blokující flota však byla ve střehu a šest japonských bitevních lodí zasypalo ruský svaz palbou. Početně slabší Makarov se začal stahovat pod ochranu pobřežních baterií, naneštěstí však vplul do oblasti, kterou Japonci v rámci nové taktiky nedávno zaminovali. Jedno z minových polí před vstupem do Port Arthuru položil v noci na 31. března na minonosku přestavěný parník Koru Maru. A Makarovův svaz do něho vjel. V 9:43 narazil Petropavlovsk na tři miny, vyletěl do vzduchu a během tří minut se potopil. Zahynulo 635 příslušníků mužstva a důstojníků, včetně viceadmirála Makarova. Mezi oběťmi byl též válečný malíř Vasilij Vereščagin. V 10:15 najela na minu i bitevní loď Poběda, nicméně její stroje zůstaly v chodu a s náklonem 11 stupňů se vlastními silami dovlekla do přístavu.

Smrt viceadmirála Makarova měla neblahý vliv na ruskou morálku. Nahlodala sebevědomí ruských posádek, které právě Makarov pozvedl, a ofenzivní duch se již v Tichomořském loďstvu nepodařilo obnovit. Na místo vrchního námořního velitele postoupil kontradmirál Vilgelm Vitgeft, což byl sice kariérní štábní důstojník, nikoli však inspirující velitel do války. Chybělo mu potřebné charisma, propadl pasivitě a byl tím posledním, kdo by dokázal pozvednout morálku

Třetí a poslední pokus o zatarasení Port Arthuru podnikl admirál Tógó 3. května 1904. Přestože použil osm starých parníků, přístav se opět nepodařilo zcela zatarasit, nicméně Tógó prohlásil akci za úspěch, když tvrdil, že umožnila japonské 2. armádě se v klidu vylodit v Mandžusku. Spíše než blokáda to však byla ruská pasivita, jež umožnila hladké vylodění Japonců. Nicméně japonské námořní ztráty v květnu prudce narostly, když Rusové oplatili Japoncům stejnou mincí – minami.

Za svítání 15. května 1904 zaútočil na Port Arthur kontradmirál Našiba Tokioki silami, jež čítaly bitevní lodě Hacuse, Jašima a Šikišima. Jejich úkolem bylo ostřelovat přístav. Japonci nevěděli, že v jedné oblasti si Rusové uchovali aktivitu. Nenechali se odradit zkázou minonosky Jenisej a využívali její sesterskou loď Amur ke kladení ofenzivních minových polí. Jedno z nich, tvořené padesáti minami, jež Amur položil předchozího večera, se nacházelo v dráze japonských lodí. Jako první najela na minu v 10:50 bitevní loď Hacuse a následkem exploze přestaly pracovat její stroje a kormidelní zařízení. V 12:33 bezmocná loď zdriftovala na další minu, která způsobila explozi předních muničních komor. Hacuse se během devadesáti sekund potopila a vzala s sebou na dno 496 příslušníků posádky. Tím ale smůla Japonců neskončila. Když bitevní loď Jašima obeplouvala neovladatelnou Hacuse, najela na další dvě miny. První explodovala na pravoboku na výši kotelny, druhá též na pravoboku, ale více vpředu, na úrovní podhladinového torpédového úseku. Po druhé explozi se loď naklonila 11 stupňů vpravo a náklon se neustále zvyšoval. Loď se podařilo odtáhnout na kotviště u Elliottových ostrovů, avšak havarijní čety nezvládly příval vody, hrnoucí se do trupu, takže pozdě odpoledne byl vydán rozkaz k opuštění lodě a o tři hodiny později se Jašima převrátila a potopila.

Japonci tak během několika hodin ztratili třetinu svých kapitálních lodí a 15. květen 1904 se stal černým dnem jejich loďstva. Rusové o ztrátě druhé bitevní lodě nevěděli (potopila se mimo jejích dohled) a oslabení protivníka nijak nevyužili. O výpad se pokusili až 23. června 1904 a o druhý 10. srpna, jenž vyústil v bitvu ve Žlutém moři.

Od dubna 1904 obléhaly Port Arthur japonské pozemní síly a začaly přístav a rejdu ostřelovat těžkými děly, včetně několika baterií 11palcových (280mm) houfnic Armstrong. Jejich palbou byly postupně do podzimu 1904 potopeny čtyři ruské bitevní lodě a dva křižníky, jež v přístavu zbyly. Poslední pátou bitevní loď pak ruská posádka o několik týdnů později potopila sama, takže ruské Tichomořské loďstvo přišlo o všechny kapitální lodě a přestalo jako bojová síla existovat. Port Arthur je tak snad ve vojenské historii jediným příkladem, kdy pozemní dělostřelectvo v takovém rozsahu zlikvidovalo nepřátelské kapitální lodě.

Bitva ve Žlutém moři

V červenci 1904 požadoval místodržitel Dálného východu a emeritní admirál Alexejev po Vitgeftovi ofenzivní akci, chtěl, aby s loďstvem prorazil japonskou blokádu a spojil se ve Vladivostoku s tamní křižníkovou eskadrou. Pak by měl dostatečné síly, aby se mohl postavit Japoncům v generální bitvě. Viceadmirál Vitgeft požadavek admirála Alexejeva odmítl, ale ten použil své kontakty u dvora a car místodržitele podpořil. Vitgeftovi nezbylo než se podřídit a připravit loďstvo na výpad. Vztyčil svou vlajku na bitevní lodi Cesarevič a 10. srpna 1904 v 6:15 vyplul z Port Arthuru a za ním celá flota.

V 9:55 opustilo přístav poslední plavidlo a kontradmirál Vitgeft flotu chytře vedl jihozápadním kurzem, aby zatajil svůj skutečný úmysl prorazit do Vladivostoku a znesnadnil admirálu Tógó soustředění jeho sil. Tógó však již předtím vydal rozkaz, aby se japonské lodě shromáždily u útesu Encounter Rock, pokud Rusové vyplují na moře. V 11:00 už bylo Japoncům jasné, že Rusové směřují na otevřené moře. Jejich flota sestávala z bitevních lodí Cesarevič, Retvizan, Poběda, Peresvet, Sevastopol a Poltava, chráněných křižníků Askold, Diana, Novik a Pallada a čtrnácti torpédoborců.

Asi v 12:25 se obě loďstva dostala u útesu Encounter Rock ve vzdálenosti zhruba 11 mil na vzájemný dohled. Vitgeftovo bitevní loďstvo mířilo na jihovýchod rychlostí 13 uzlů, zatímco Tógó na záchytném kurzu připlouval rychlostí 14 uzlů ze severovýchodu. Jeho flota sestávala ze čtyř zbývajících bitevních lodí Mikasa, Asahi, Fudži a Šikišima, pancéřových křižníků Nisšin a Kasuga, osmi chráněných křižníků, osmnácti torpédoborců a třiceti torpédovek. O chvilku později vyvstaly na jižním obzoru čtyři sloupečky kouře. Byly to křižníky Čitose, Takasago, Jakumo (nebo Kasagi) a Jošino viceadmirála Dewy, jež se blížily od jihu rychlostí 18 uzlů. Admirál Tógó se tedy pokoušel sevřít Rusy do kleští, mezi svoje dvě postupující kolony.

Ve 13:00 se Tógó pokusil položit „příčku na T“. tj. zaujmout takovou pozici, aby jeho bojová linie překřížila čelo ruské bitevní linie, takže rozložení bitevních linií by opravdu připomínalo písmeno „T“, přičemž ta japonská by tvořila kolmou stříšku písmena. Tento taktický manévr, který se měl stát snem všech admirálů v následujících námořních bitvách, dokud děla nevystřídaly řízené střely, měl původ v průlomech nepřátelské bitevní linie ještě za dob válečných plachetnic, v nichž si tak liboval Nelson. Vycházel z jednoduchého počtu. Pokud se válečné lodi podařilo zajmout podélnou pozici před přídí nebo za zádí protivníka, mohla jeho paluby postřelovat po celé délce všemi děly boční baterie, kdežto on mohlo odpovídat maximálně půltuctem stíhacích děl. Položení „příčky na T“ pak nebylo ničím jiným než rozšířením tohoto manévru na celou bitevní linii. Bitevní linie v pozici příčky na T též mohla pálit plné boční salvy na čelo protivníka, na jeho vedoucí loď, přičemž ta mohla odpovídat jen děly přední věže. Navíc se na protivníkově straně mohly do boje zapojit maximálně dvě další lodě, pro zbylé v bitevní linii byl už nepřítel mimo dostřel. Znamenalo to, že jeho vedoucí loď, obvykle vlajková, se ocitla v soustředěné palbě celé bitevní linie nepřítele, aniž mohla adekvátně odpovídat. Je nabíledni, že takový uragán oceli a výbušnin mohla vydržet jen velmi krátkou dobu, načež protivník pak přenesl palbu na druhou loď v nepřátelské linii, poté na třetí – a pokračoval, dokud nebyl nepřítel zcela zničen.

Při obeplouvání ruské linie zahájil Tógó palbu z hlavních baterií na extrémní vzdálenost větší než osm námořních mil, tedy zhruba na čtrnáct kilometrů. To bylo něco nevídaného, což vyvracelo všechny předchozí taktické zásady. Vitgeft odpověděl prostřednictvím bitevní lodě Retvizan, ale vzdálenost byla značná a nedošlo k žádným zásahům. Tógó při pokusu o postavení „příčky na T“ špatně stanovil svou rychlost a Vitgeft se beznadějnému postavení snadno vyhnul rychlým obratem na levobok. Udržel si svou rychlost a vzdálenost od japonské bitevní linie zvýšil. Po několika minutách Rusové opět směřovali na širé moře a kleště admirála Tógó se stiskly naprázdno, když křižníky viceadmirála Dewy musely prudce zahnout, aby se vyhnuly japonské linii bitevního loďstva. Tím ztratily kontakt s nepřítelem, aniž by vypálily jediný výstřel.

Když si Tógó uvědomil, že se Rusové vzdalují, nařídil kurz opačným směrem. Pro urychlení manévru dal rozkaz k současnému obratu všech lodí, takže jeho pancéřové křižníky se dostaly do čela linie, která nyní směřovala rovnoběžně s linií ruskou.

Ve 13:25 japonské bitevní lodě obnovily palbu ze vzdálenosti osmi mil a Vitgeft odpověděl děly Cesareviče a Retvizanu, který byl v průběhu této přestřelky dvanáctkrát zasažen. V 13:30 se ruské vlajkové lodi podařilo z extrémní vzdálenosti zasáhnout Mikasu dvěma 305mm granáty a zničit radiotelegrafní stanici. Po další půlhodinu se bitevní lodě obou stran navzájem zasypávaly granáty a přitom pozvolna snižovaly vzdálenost, jež v 14:05 nebyla větší než 3,5 nm (6,3 km), což umožnilo protivníkům otevřít palbu sekundárního dělostřelectva ráže 152 mm. Nyní se obě strany ostřelovaly všemi dostupnými děly. Vlajková Mikasa začala pociťovat ruskou palbu a admirála Tógó nařídil poněkud změnit kurz, aby zmátl zastřílené ruské dělostřelce (celkem utrpěla Mikasa dvacet zásahů). A ze všech sil se pokoušel zapojit do boje Dewovy křižníky. Jelikož radiotelegrafní stanice byla zničena, musely se rozkazy předávat vlajkovým kódem na sousední lodě a teprve z nich se vysílaly radiotelegraficky.

Japonské křižníky mezitím znovu navázaly kontakt s ruskou bitevní linii, ale byly rychle odraženy palbou 305mm děl ruského primárního dělostřelectva. Obě bitevní floty si udržovaly rychlost 14 uzlů, ale Vitgeftovi se znovu podařilo proklouznout kolem admirála Tógó, takže Japonci byli přinuceni přejít k pronásledování Rusů ze zadní pozice. Ve 14:45 se Mikasa přiblížila na 7 mil (12,6 km) k ploužící se bitevní lodi Poltava, která měla potíže se stroji a nedokázala udržet rychlost 14 uzlů. Japonské bitevní lodě Mikasa a Asahi soustředily na opozdilce palbu a záhy zaznamenaly několik zásahů. Nicméně kontradmirál kníže P. P. Uchtomskij na bitevní lodi Peresvet postřehl, do jakých potíží se Poltava dostala, a nařídil své divizi, aby obrátila zpět a postižené ruské bitevní lodi pomohla. Palba jeho divize, k níž se připojila děla Poltavy, byla přesná a zvyšující se počet zásahů, jež Mikasa a Asahi inkasovaly, přiměly admirála Tógó, aby po urgenci svého náčelníka štábu využil vyšší rychlosti, odpoutal se od Uchtomského divize a poškozené Poltavy a pokračoval ve stíhání jádra Vitgeftovy eskadry s cílem obnovit kontakt za výhodnějších podmínek. V 15:20 se ocitl mimo dostřel Rusů a palba vyhasla.

Místo hlavních japonských sil se oddělenou skupinku ruských bitevních lodí pokusil napadnout viceadmirál Dewa se svými křižníky. Rusové promptně odpověděli palbou věžových 305mm děl a když byl kolem 15:40 zasažen Dewův křižník Jakumo 305mm granátem na vzdálenost osmi námořních mil, zatímco Rusové stále byli mimo dostřel jeho 203mm děl, Dewa správně usoudil, že pro jeho čtyři křižníky by nemuselo být zdravé, kdyby v boji s ruskými bitevními loděmi pokračovaly. Ty se navíc dotahovaly k hlavní ruské formaci.

Poté se situace vyvinula tak, že deset ruských lodí (šest bitevních a čtyři křižníky) stíhalo pouze šest lodí japonských (čtyři bitevní a dva pancéřové křižníky). Do soumraku zbývaly tři hodiny a kontradmirál Vitgeft doufal, že si do té doby udrží odstup a až padne tma, definitivně unikne. Tógó si byl této možnosti dobře vědom a nařídil zvýšit rychlost na 15 uzlů. V 17:45 se Japonci dotáhli na 3,5 nm k opět se opožďující Poltavě a zahájili na ni palbu. Na scénu též dorazil viceadmirál Dewa se svými křižníky a Tógó nařídil všem svým lodím ostřelovat opozdilou ruskou bitevní loď v naději, že potopí alespoň ji. Avšak velitel Poltavy kapitán Ivan P. Uspenskij nehodlal dát svou kůži zadarmo a jeho dělostřelci záhy zaznamenali zásahy nepřátelských lodí. Během tohoto souboje se jeden z japonských 305mm granátů plněných šimózou (výbušnina vyvinutá japonským inženýrem Šimozem) vznítil ihned po nabití v rozžhavené hlavni jednoho z věžových děl bitevní lodě Šikišima a následná exploze je vyřadila z akce. V 18:10 se totéž stalo u dvou 305mm děl bitevní lodě Asahi a v 18:30 měl admirál Tógó k dispozici pouze jedenáct 305mm děl z původního počtu sedmnácti.

Ačkoli v té době vzdálenost mezi protivníky klesla na tři námořní míle (5,4 km) palba sekundárních baterií ráže 152 a 203 mm se ukázala být neúčinná. Ruské bitevní lodě Poltava a Peresvet, přestože byly vážně poškozené, se stále držely v bitevní linii. Navíc měl admirál Tógó od 18:30 potíže s rozložením palby svých bitevních lodí. Šikišima a Asahi pálily ze zbylých děl na zmrzačenou Poltavu, Fudži ostřelovala Pobědu a Peresvet, zatímco Mikasa sváděla souboj s vlajkovým Cesarevičem. Žádná japonská loď však neostřelovala ruské bitevní lodě Retvizan a Sevastopol, což jim umožnilo beztrestně chrlit granáty na Mikasu. Za třicet minut měla padnout tma a japonská vlajková loď přestávala být bojeschopnou jednotkou, zatímco ruská palba sílila a zpřesňovala se s každým výstřelem. V této situaci nechal admirál Tógó signalizovat na Asahi, aby převzala ostřelování vedoucí ruské lodě.

Deset minut poté, co Asahi začala místo Mikasy ostřelovat Cesareviče, se na admirála Tógó usmálo štěstí. V 18:40 vypálila Asahi salvu ze zbylé 305mm věže a oba granáty ruskou vlajkovou loď zasáhly. Byl to osudový zásah, který zvrátil dosavadní průběh bitvy a do jisté míry celý průběh rusko-japonské války. Granáty explodovaly na nižší plošině velitelského můstku a na místě zabily kontradmirála Vitgefta a většinu jeho štábu. Zabily též kormidelníka a zaklínovaly kormidelní kolo poté, co je výbuchy přetočily do polohy zcela vlevo. Cesarevič se začal otáčet tak prudce, že se odstředivou silou naklonil 12 stupňů na pravobok. Retvizan, na jehož palubě si nikdo neuvědomil skutečný stav věci, následoval úplav vlajkové lodě. V okamžiku, kdy na místo obratu dorazila Poběda, třetí v bitevní linii, byl již Cesarevič otočen o180 stupňů a mířil zpět do vlastní bitevní linie. Bez jakéhokoli signálu, který by objasnil, co se stalo, ostatní ruské lodě nevěděly, že Cesarevič nejenže není řízen, ale že na něm není nikdo, kdo by se mohl ujmout velení.

První, kdo si uvědomil, že vlajková loď je vyřazena z akce, byl kontradmirál kníže P. P. Uchtomskij. Pokusil se převzít velení nad ruskou eskadrou, ale příval japonských granátů přerazil přední stěžeň Peresvetu, což znemožnilo vyvěsit signální vlajky vysoko na obvyklém vlajkovém ráhnu, takže musely být zavěšeny na bok můstku. Z ostatních lodí se prakticky nedaly rozeznat, pouze Sevastopol si jich všiml a zařadil se za Uchtomského Peresvet.

Mezitím velitel Retvizanu kapitán Eduard Šensnovič otočil svou bitevní loď proti japonské bitevní linii a zahájil na ni palbu ze všech dostupných děl, přestože měl hluboce zanořenou příď následkem předchozích zásahů. Když vzdálenost klesla pod tří námořní míle, japonská bitevní linie soustředila palbu na Retvizan. Výtrysky po výbuších japonských granátů kolem Retvizanu byly však natolik husté, že japonští dělostřelci nedokázali korigovat palbu.

Jelikož na japonských bitevních lodích docházela 305mm munice, třetina děl této ráže byla vyřazena z akce a ruská bitevní linie se rozpadla, rozhodl se admirál Tógó přenést boj na ruské křižníky a torpédoborce. Když se jeho bitevní lodě a pancéřové křižníky začaly otáčet, vypálily na odvážně útočící Retvizan závěrečnou salvu. Ruskou bitevní loď zasáhlo několik granátů, přičemž střepiny jednoho z nich vážně zranily kapitána Šensnoviče do břicha. Retvizan položil kouřovou clonu a v jejím krytí ustoupil. Námořní historikové soudí, že svým odvážným výpadem proti celé japonské bitevní linii zachránil ruskou vlajkovou loď Cesarevič od zkázy.

Rusové měli na výběr pouze dvě možnosti – buď se pokusit probít do Vladivostoku, nebo se vrátit do Port Arthuru. Nicméně ani při tomto omezeném výběru nedošlo k žádné koordinaci a mnoho ruských lodí jednalo na vlastní pěst. Většina jejich velitelů se kvůli poškození rozhodla pro návrat do Port Arthuru a o dvě hodiny později se do relativního bezpečí obležené základny vrátilo pět bitevních lodí, křižník a devět torpédoborců. Poškozený Cesarevič a tři doprovodné torpédoborce nabraly směr do německé základny Čching-tao, kde Němci ruské lodě až do konce války internovali. Křižník Askold a torpédoborec Grozovoj unikly do Šanghaje, kde je internovaly čínské úřady. Křižník Diana doplul do Saigonu, kde byl internován Francouzi. Pouze malý křižník Novik proplul východně od domácích japonských ostrovů, aby se pokusil dosáhnout Vladivostoku. Napřed si doplnil uhlí v německém Čching-tao a znovu v Korsakovu, kde však byl dostižen japonskými křižníky Čitose a Cušima. Zde s ním 20. srpna 1904 po marném boji posádka najela na mělčinu a křižník zničila.

Většinou se bitva ve Žlutém moři pokládá za nerozhodnou. Tou z taktického hlediska byla, nicméně strategicky to bylo jednoznačné japonské vítězství. Rusům se nezdařilo uniknout se svými kapitálními loděmi do Vladivostoku a tím si rozvázat ruce k ofenzivním akcím. Jádro Tichomořského loďstva se stalo vězněm ve své vlastní základně a trpně čekalo na popravu prostřednictvím těžkých baterií 280mm houfnic, které Japonci rozmístili na výšinách kolem Port Arthuru.

________________________________________________________

cinska

Nová knížka Františka Novotného Čínská hra o dvou tazích obsahuje dlouhou povídku a román, jež sdílejí tutéž vizi nedaleké budoucnosti, představené autorem v již úspěšném románu Křižník Thor. V Čínské hře o dvou tazích autor napřed zavede čtenáře do tlupy trampujících seniorů v Brdech, kteří nechtějí nosit v kapse čínské udavačské mobily, poté mohou sledovat poručíka pražské kriminálky, jehož vyšetřování vraždy lékařského páru přivede do kontaktu s entitami, které zřejmě nejsou lidské, a poté nasměruje na dráhu, jež vede dále, než si umí představit. Když si ale z lidí uděláte hráčské kameny, nemůžete čekat nic jiného, než že se přestanou pohybovat podle předepsaných pravidel...

-