Stačí, když se lidé sejdou u piva v jedné hospodě, a i když se navzájem nikdy před tím neviděli, dá se s jistotou předpokládat, že se začnou bavit o politice a vzápětí se pohádají, protože každý z nich fandí jiné partaji. Asi 50% z nich by prý preferovalo ČSSD a KSČM, a to i po získaných zkušenostech se socialismem.

Mezi nimi by byla i má kolegyně Maruška - inteligentní a přátelská. Jen se nesmí stočit hovor na politiku. To pak neochvějně, až agresivně hájí svou víru v komunismus a kategoricky prohlašuje, že kapitalismus je třeba zničit.

"Její babičce při pasení dobytka byla taková zima, že si musela načurat na nohy, aby se zahřála. A to se nesmí nikdy opakovat!"

Za socialismu se stal její otec (zemědělský inženýr) důležitým komunistickým funkcionářem, její rodina se měla dobře a patřila mezi privilegované. Že probíhaly absurdní politické procesy, děly se křivdy mnohým jiným lidem a o rovných příležitostech pro všechny nebylo ani řeči, nebylo podstatné. Odpovídala, že její rodiny se to netýkalo, ona tím postižena nebyla, tak co. Její víra v socialismus je doposud neotřesitelná.

Ano, víra, ta se vypořádá se vším.

Zapředla jsem rozhovor s uznávanou lékařkou, dcerou bývalého předsedy KSČ v jednom malém podniku. Přišla řeč i na to, jak bylo pro některé výborné studenty skoro nemožné dostat se na lékařskou fakultu, když jejich rodiče patřili k inteligenci a nebyli v KSČ. Uznala, že to spravedlivé asi nebylo, hlavní vinu však viděla na straně rodičů těch studentů, neboť neprokázali dostatek rodičovské lásky. Kdyby ji měli, tak by svým vstupem do KSČ a získáním dělnického původu nějakou tou funkcí mohli svým dětem ke vzdělání lehce dopomoci.

" Lidé si sami za to mohli." To jsem slyšela za totality i z úst jednoho svého známého. "Vlastním rozhodnutím se sami zařadili mezi ty bezprávné a poddané." Což hodnotil jako neskonalou zabedněnost.

Vztah k levicovým partajím je dán výchovou a skálopevnou vírou v komunistické ideje; kořeny však má v tradovaných či osobních zkušenostech se socialismem. Ti, kteří za minulého režimu nebyli nikterak postihováni nebo pronásledováni, naopak byli na výsluní, dosáhli významnějšího postavení, cítili se důležitými, popřípadě měli právo rozhodovat o ostatních, budou vždy snít o návratu starých dobrých časů. Tehdy sice za ně rozhodovala strana, ale přijetím sebemenší funkce (třeba i domovního důvěrníka) se stali vyvolenými, mocensky nadřazenými a nepostižitelnými. Ve světle těchto jejich osobních prožitků se i zločiny komunismu staly nepodstatnými, relativními - jako by nebyly.

Ničím je nemůžete přesvědčit, ani tím, že oni sami a především jejich děti se v současnosti mají neskonale lépe a že se před nimi otevřely nové možnosti svobodného světa. Zůstávají skalními voliči ČSSD nebo KSČM.

A jak se jeví, není jich málo, ale ani dost pro úplné vítězství ve volbách. Proto všechny ty sliby. Obě levicové strany hlásají, že zajistí práci všem, budou připlácet na mzdy, postarají se o přibližně stejný blahobyt pro všechny, ať už budou chtít pracovat či ne, a budou rozdávat a rozdávat.

Možná, že někteří potencionální voliči podlehnou tomuto vábení a ani je nenapadne, že naplnění těchto slibů je bez dalšího velkého zadlužení státu nereálné.

Situace v Řecku by měla být varováním, před kterým nelze zavírat oči a něco si namlouvat. Dluhy se samy od sebe nerozplynou. Již brzo je budeme muset zaplatit z vlastní kapsy, a pak bude opravdu zle, a to nejen nám, ale i našim dětem.

Obávám se však, že na lidi zaslepené vírou v komunistický ráj žádné rozumové argumenty neplatí. Vždy si totiž vyberou jen to, co chtějí slyšet a vidět, ostatní pro ně neexistuje. Chcete-li jim otevřít oči, nepochodíte.

Volby jsou už za dveřmi. Pokud by v nich tito lidé měli získat převahu, pak nezbývá než si přát: "Bože, zbav je zaslepenosti a nedej zahynouti nám i budoucím!"