Když dostaneme takzvaně rozum, vybíráme si také podle ceny. A to jak u halenek, tak u aut a nebo u budoucích manželů. Že, dámy? A nebo nákladovostí investice do slečny. Že, pánové? A „cenou“ nemusí být vždy jen skutečný počet peněz, ale i leccos jiného. Třeba užitečnost, jak dlouho nám asi tak vydrží - halenka i manžel, ale i to auto či slečna, že. Tuhle věc ví, jak se zdá, každý.

Jsou sice v životě okamžiky, kdy donuceni okolnostmi vybíráme jen podle ceny. Třeba když jsme měli v kapse jen 50 korun a bylo „nutno“ jít do bijáku a tam něco slečně koupit. A nebo když prostě jsme chudí jak kostelní myši a nic jiného nám nezbývá. Ale ani tehdy nemusí být naše volba podle „nejnižší ceny“ ta nejrozumnější. Traduje se historka z dob, kdy skutečně chudí Češi jezdili do Paříže a tam dělali, co mohli.

Jeden, si potřeboval – tuším, že za první republiky - koupit nové boty. Boty skutečně nutně potřeboval. Jakékoliv boty! Prostě boty a hotovo. Cena rozhoduje. A tak hledal a hledal, až nalezl obchod s nejlacinějšími botami široko daleko. Vypadaly na první pohled krásně, leskly se, tvar moderní ….. Po týdnu chození jim upadly podrážky. Rozzuřený kupec šel botky reklamovat do prodejny. A zuřivě namítal prodavači, že ty boty nic nevydrží, že se mu už po týdnu chození rozpadly. Prodavač nevěřícně zíral na podivného cizince a pak mu opatrně vysvětlil, že to, že boty vydržely týden provozu, je naopak ukázka toho, jak jsou boty kvalitní a báječný.

Zákazníka nad tím tvrzením málem trefil šlak. Ovšem jen do té doby, než pochopil, že ty krásné botky byly krásné, ale ne na chození. Byly to boty do rakve.

Podobný případ, kdy také našinci v Paříži šetřili a šetřili, protože jim nic jiného nezbývalo, kupovali na břehu Seiny nadmíru laciné ryby. Cpali se jimi, občas tedy nebyly ty ryby nic moc, ale strava to byla. A laciná!!! A peníze, ty byly to hlavní. Cena rozhodovala. Jen do té doby, než se dozvěděli, že kupují chcíplé ryby, které tehdy prodávali místní rybáři majitelům psů a koček.

Dneska si také „vybíráme“. Dokonce na to máme, jako společnost, institut „výběrového řízení“. Ovšem ten je obecně chápán a vyhodnocován tak, že nám jako „nejvýhodnější“ vždycky vyjdou ty chcíplé ryby. Prostě, kontrolní úřady, policie, státní zastupitelství se chovají, jako by nic jiného než cena nebyl relevantní ukazatel.

Chápu, že zadavatelé výběrových řízení po zkušenostech s našimi represivními a kontrolními orgány resignovaly a spokojí se s nejnižší nabídkou. No a když jim o něco skutečně jde, nějak to pak už zašmoulí, aby na konci bylo něco lepšího než „pařížské chcíplé ryby“.

Nevím, kdy a zda se něco změní. I dnes, když už nejsme v roli chudáků, kteří ze zoufalství hledají jen nejnižší cenu, ať je to co je to, a proto musí kupovat jakýkoliv šmejd. Jen když je to laciné.

Z hlediska těch, co vyhodnocují „výběrová řízení“, je trvání na vítězství „nejnižší ceny“ logické. Vysvětlit devadesáti procentům novinářů, že jen a jen výše ceny není při výběru to jediné a nejvhodnější hledisko, je totiž téměř nemožné. Nevím, zda proto, že jsou novináři obecně tak ekonomicky a sociálně deprivovaní, že nechápou, že nejlevnější bývá většinou také největší šmejd, jak normální lidé vědí z vlastního života, a nebo proto, že takto lehce „odhalí“ jednoduchou senzaci, na které oni sami pak vydělají majlant na prodeji novin a při sledovanosti televize.

A to do té, doby, než naši slavní tvůrci zákonů a předpisů pochopí, že existuje vždy nějaká vztažnost mezi kontrolovatelnou slušnou cenou a kontrolovatelnou slušnou kvalitou. A že platí staré přísloví, že málokdo je tak bohatý, aby si mohl kupovat laciné věci. A zahrnou to do předpisů.

No a dokud to bude tak, jak to je dodnes, budou výběrová řízení vyhrávat vždy „nejnižší“ nabídky a my všichni budeme chodit v botách do rakve a k večeři se cpát chcíplýma rybama. A ve skutečnosti budeme všichni prodělávat enormní peníze.

P. S. - Autor nikdy nesoutěžil o žádnou veřejnou zakázku ve výběrovém řízení a ani tak nemíní činit.