Chytrý telefon podporuje zlodějnu? Technika za nic nemůže, na řadě je legislativa

Zase došlo k tomu, že nová technologie zabušila na bronzová vrata moci. Vzniklo z toho více hluku než škody, nicméně je to případ příznačný, a proto i přes svůj nulový význam zajímavý. Černí pasažéři městské hromadné dopravy v Praze, Brně, Plzni, Olomouci, Liberci, Hradci Králové a ve Zlíně si mohou do mobilního telefonu s operačním systémem Android 2.2 a vyšším stáhnout volně šiřitelnou, tudíž bezplatnou aplikaci FareBandit. V současné době má aplikace svoji verzi 3.0. Princip je jednoduchý. Spatříte dejme tomu v pražském metru na trase C na stanici Budějovická revizora a v aplikaci ho nahlásíte. Když pak další člověk s nainstalovaným FareBanditem nastupuje, podívá se na displej mobilu, aktualizuje obsah a vidí, že Buďárna je kontaminovaná. Koupí si tedy lístek nebo jde pěšky.

Aplikace vzbudila rozruch svou prvoplánovou přímočarostí, s jakou nabádá k okrádání provozovatelů hromadné dopravy. Odezva tedy není jednoznačná ani v komunitě, která není na vlastnická práva příliš háklivá. Stačí se podívat na Facebook a najít si tam stránku FareBanditu. Převažují tam kritické poznámky. Kritika se týká morální stránky věci, ale také užitnosti: uživatelé si stěžují na pomalou aktualizaci obsahu. No a ta morální stránka je nabíledni. Ježdění načerno je krádež, stejně jako stahování filmů a muziky a knížek. Navíc, provoz městské hromadné dopravy je podnik investičně nebetyčně náročnější než výroba písničky. Co tedy s tím?

V podstatě nic se s tím dělat nedá. Třebaže vývojáři připravují aplikaci pro Paříž, Berlín a Bratislavu, aplikace pravděpodobně uschne a zanikne, přestane se vyvíjet, umře. Anebo si na ni zvykneme.

Už jsme si zvykli na to, že nás navigační přístroje upozorňují na instalované radary. I to bylo předmětem mnoha dohadů. Principiálně jde o totéž, z hlediska právního je však takové upozornění na ukrytou radarovou hlídku ošemetnější. Policisté jsou coby úřední osoby pod ochranou zákona, takže jde o jasné maření úředního úkonu. Revizor takovou osobou není, a pokud by ho někdo shodil z eskalátoru a nakopal až do kolejiště, jak na Facebooku navrhuje jeden nadšený přívrženec FareBanditu, dopustí se násilí na člověku, jako jste vy nebo já, nikoli na ctihodném chráněném úředníkovi.

FareBandit by se mohl ujmout, a tím pádem by způsobil velké vrásky dopravcům, kdyby byl uživatelsky maximálně zjednodušený a byl spojený s určením polohy přes GPS. Stačilo by pak zmáčknout "panic button" a poplach by zazněl na mobilu účastníka, který by se přiblížil k zamořené stanici a měl v kapse mobil, ve kterém by aplikace běžela na pozadí a byla aktivovaná automaticky. Tento nápad mají autoři FareBanditu jistě také, takže se nehlásím o žádná autorská práva.

Jenže ono je vždycky něco za něco a něco stojí i to, že je to zadarmo. FareBandit sice bonzuje revizory, ale zároveň bonzuje polohu majitele mobilu s nainstalovanou aplikací. Čímž se dostáváme k širším souvislostem této prkotiny.

Spisovatel David Brin vyvolal v roce 1998 pozornost svou esejistickou knihou Průhledná společnost. Vychází z vývoje technologií umožňujících dohled, komunikaci a třídění dat. V důsledku toho klesá míra soukromí, avšak není to podle Brina jenom negativní jev. Průhlednost člověka osvobozuje, usnadňuje komunikaci a zmírňuje společenské napětí. FareBandit je jasný příklad tohoto konceptu. Kratší stranu provazu teď drží v ruce dopravní podniky, ovšem princip může sloužit i k užitku. Existuje podobná aplikace upozorňující na volná parkovací místa – i ta by mohla být poloautomatizovaná s ohledem na polohu identifikovanou systémem GPS. Opět s tou výhradou, že za službu platíme tím, že něco, v horším případě někdo, ví, kde se právě nalézáme.

Mobilní komunikace je průhledná někdy až za hranicí zdravého rozumu. Existují samozřejmě i protiproudy. Na průhlednost mobilní telefonie reagovali tvůrci systému BlackBerry a vytvořili neodposlouchatelný mobilní telefon. Ten se stal vážnou hrozbou v Británii, kde ho výtržníci používali v organizování potyček s policií. I v tomto případě je těžké rozeznat černé od bílého. Firma Research in Motion, stejně jako jiní mobilní operátoři, uchovává interní data o tom, kdo volal, kam a odkud. Ve světě mobilní telefonie dostal odposlech, a tudíž sledování novou dimenzi. Navíc je propojen se systémem vizuálního sledování provozu v ulicích a do něho je stále častěji implementován systém rozpoznávání tváří.

Čímž se kruh uzavírá a jsme ve sféře Brinovy Průhledné společnosti až po uši. Pod dohledem kamer jsou všechny stanice metra a jistě i mnohé stanice autobusů a tramvají. Systém FareBandit má jako dílčí funkci i počitadlo ušetřených, tedy ukradených peněz. Tato data nějak někam jdou a někdo k nim někde může mít přístup. Od polapení takového bandity pak dělí nešťastníka jen několik stisknutí kláves. Záleží především na legislativě – víc než na technice, ta je na to připravena.

A zde se celá kauza překlápí do politické roviny. Idea transparentní společnosti je samozřejmě proti mysli především těm politikům, kteří mají ze své politické činnosti byznys. Případ Davida Ratha je dostatečně pochopitelný příklad. Odtud pramení politický tlak na takzvanou ochranu soukromí. To je ve světě moderních technologií pojem komicky archaický. Pod záminkou ochrany individua se politici s máslem na hlavě snaží zůstat ve stínu. Odposlechy jsou v podstatě jediná hrozba, které se bojí. Je to z jejich strany předem ztracená bitva, třebaže potrvá ještě dlouho. Svět technologií k průhledné společnosti spěje a ta směšná aplikace FareBandit, trochu usmolená a podle všeho málo funkční, je součástí tohoto širokého procesu, který bude mít důsledky těžko odhadnutelné.

LN, 2.3.2013