Omlouvám se předem za provokativní název článku, ale pozorný čtenář mi na konci snad odpustí, co jsem v titulku napsal.

Ve svém nedávném blogu jsem psal, že tehdy se rozjíždějící pandemie virového onemocnění odhalí charaktery lidí, že to bude příležitost pro sociologickou studii, která se hned tak nenaskytne. S malým pocitem uspokojení zjišťuji, že jsem měl pravdu.

Ukazuje se, že v čele státu máme jedince, kteří si i přes vážnost situace neopomenou vyřizovat účty s těmi, kteří s nimi nesouhlasí. Že se ukazuje, že právě v této vyhraněné době je jejich absence ve veřejném prostoru naopak žádoucí, protože nepřinášejí žádnou přidanou hodnotu. A že se naopak objevují lidé, před měsícem neznámí a nenápadní, u kterých je zřejmé, že jsou stavěni právě pro to, aby byli v čele a jejichž postoje jsou konsistentní a navrhovaná opatření jsou ta správná.

Jeden z nejslavnějších psychiatrů 20. století Viktor E. Frankl (1905-1997), který m.j. přežil holocaust, píše ve své knize „Utrpení z nesmyslnosti života“ o lidech trpících „noogení neurosou“, tedy těch, kteří ztratili smysl života. A to se netýká jen lidí věkovitých, kteří třeba prožili nějakou katastrofu, ztrátu nejbližších atd., ale překvapivě i studentů prestižních amerických universit, lidí, kteří jsou v optice společenského úspěchu na předních místech.

Viktor Frankl to vysvětluje tím, že na rozdíl od zvířete člověku instinkty neříkají, co musí dělat, a na rozdíl od člověka včerejška již člověku dneška neříkají, co má dělat, ani tradice. Když teď tedy neví, co musí dělat, ani to, co dělat má, mnohdy se zdá, že už ani pořádně neví, co v podstatě chce. A tak už chce jen to, co dělají druzí - konformismus. Anebo dělá jen to, co druzí chtějí od něj - totalitarismus.

Proto vzniká ona „noogení neurosa“, která má původ v konfliktech svědomí, hodnotových kolizích a v neposlední řadě v existenciální frustraci.

Ve své praxi jsem se s těmito lidmi občas setkával, nyní zaznamenávám jejich nárůst. Lidé se přirozeně bojí, což je logické. Na otázku, co by ve světle tohoto strachu ve svém životě změnili, většinou jen mlčí, hledají odpovědi a pokud něco řeknou, jsou to spíše obecné fráze. Snažím se je povzbuzovat, aby právě tuto dobu využili k jakési vnitřní inventuře, přeskládání verbálně zprofanovaných a přesto zásadních „životních jistot“, které jim mohou nabídnout změnu jejich dosavadního směřování.

A mohu s uspokojením konstatovat, že to s námi vůbec není zlé. Mám hlubokou úctu před lékaři v první linii, tedy těmi, co slouží nyní prodloužené směny na centrálních příjmech, kde je šance, že budou infikováni, poměrně vysoká. Slouží i přesto, že zatím stále nemají dostatek ochranných prostředků. Totéž se týká lékařů praktických, kteří rovněž tvoří jakési „nárazníkové“ pásmo. Nechci zapomenout na zdravotní sestry, které v tom lítají také. A na lékárníky, kde se dnes dveře netrhnou. Jsou samozřejmě i další profese, které to mají obdobné a které nepodléhají tekutému strachu, zprostředkovaně šířenému z médií, a to nikoli jen těch bulvárních.

Jsme klasická společnost. Na jedné straně jsou v ní ti, kteří si nechají zavolat vůz rychlé pomoci, aby s nízkou teplotou byli vyšetření, jestli nemají virus (nejde o ojedinělé případy - informace od pramene). A pak jsou třeba ti, kteří nám do ordinace přinesou podomácku vyrobené roušky jako poděkování, že jsme nezavřeli ordinace a neodjeli do bezpečí chat. Nebo ti, kteří bez příkazu „shora“ obcházejí staré lidi - tedy ty opravdu ohrožené - a nosí jim jídlo a dodávají odvahu.

Myslím, že z této epidemie vyjdeme posíleni. Vědomím, že stále - přes všechny naše rozpory - jsme většinově lidé s empatií, kteří jsou schopni velkých obětí pro jiné. A že se ukáže, že mnozí ti, kterým jsme svěřili do rukou péči o věci obecné, jsou jedinci k ničemu, egoisté a sobci, kterým to jasně řekneme u příštích voleb.

Vidím to optimisticky a přeji všem, aby neklesali na duchu a byli dobré mysli.

Šalom.