Jedna věc je na debatě o dabování zahraničních filmů nepochybně pozitivní: není to politické téma. Zatímco se u našich slovenských sousedů hádají o jeden maďarský inzerát, tady je debata o tom, že by cizí herci nemuseli mluvit z obrazovky česky. Důvod slovenské debaty je zřetelně politický, Slováci, nebo přinejmenším část jejich reprezentace, necítí natolik velkou sílu v kramflecích, aby nebylo nutno jazyk chránit paragrafy, jako se čerstvě zasazený strom brání před větrem tyčkami. Motiv ministerstva školství je zcela jiné povahy. Vychází z rozumného předpokladu, že desetimilionový národ ve středu Evropy je existenčně závislý na komunikaci s okolím, a že tedy znalost jazyků je pro nás jistě důležitější než dejme tomu pro Američany nebo pro Francouze. Ti, jak známo, se vyznačují mimořádně silnou odolností vůči znalosti cizích jazyků. Nutnost mluvit jinak pochopili už dávno Skandinávci a o nich je zase známo, že jsou fakticky bilingvní, že dovedou mluvit anglicky stejně dobře jako rodným jazykem. Mluvit a psát samozřejmě, mnozí jejich spisovatelé píší anglicky a jejich skupina ABBA dosáhla v tomto jazyce světové slávy.

Spor tedy nebudiž o tom, zdali znalost jazyků ano, nebo ne, jako o to, jak toho dosáhnout. A zde by mělo ministerstvo školství bádat především samo nad sebou a nad metodami našeho školství. V červnu roku 2008 schválila Rada Evropy kritéria znalosti jazyků. Dělí je na tři úrovně, v každé jsou dva stupně, úrovní je tedy celkem šest a jim odpovídají příslušné zkoušky. Je to důležité pro profesní kontakty napříč hranicemi, a navíc je to příklad užitečné nadnárodní koordinace v evropském rámci. Národní státy mohou mít své kategorie úrovní jazyků, avšak těžko je budou porovnávat a vyrovnávat. Od roku 2008 má každý subjekt včetně našeho ministerstva školství jasnou směrnici, k čemu jazykovou výuku směřovat.

Učení je mučení a učení jazyků je dvojnásobné mučení, přinejmenším pro většinu z nás. Hledají se metody „snadno a rychle“, přičemž se zamlčuje, že se jazyk nedá naučit ani snadno, ani rychle. Čímž se dostáváme ke sporu o český dabing. Má se zde vytvořit iluze, že dabing je snad bariéra bránící učení jazykům. Že lidé ztrácejí motivaci k učení, kdežto kdyby filmy byly opatřeny jenom titulky, mohli by bezbolestně jazyk pochytat z mluveného dialogu a o titulky se při tom opírat jako o hůlku.

Jako argument zde slouží skandinávský příklad. Ano, finská, norská a švédská televize vysílá filmy s titulky zcela běžně a ejhle, finské, norské a švédské obyvatelstvo hovoří anglicky. Jenže, co bylo dřív, slepice, nebo vejce? Nejdříve lidé uměli anglicky a vyžadovali filmy v originálním „sound track“, protože byli zvědaví na hlas Brada Pitta, a ne na nějakého Johanssona?

V tomto ohledu bychom mohli relativně snadno opustit sféru dohadů. Filmy na DVD mívají verzi originální, dabovanou i originální s titulky. Na reprezentativním vzorku by se dalo ověřit, kdo sleduje čistý originál, kdo originál s dabingem a kdo originál s titulky. Šlo by zapátrat po motivech, proč lidé volí tu, a ne jinou metodu. Byl by asi ten výzkum nutný, kdyby mělo jít o vážně míněný projekt. O čemž lze pochybovat.

Jazyky jsou mnohé. Nejčastěji se překládá z angličtiny, u nás a nejen u nás, ať jde o literaturu nebo o filmy. Máme tu ale i němčinu, francouzštinu, španělštinu, a to se zmiňuji jen o evropských jazycích. Kohopak by se tedy jazykové opatření týkalo, jen tvůrců filmů z anglické jazykové oblasti? Do hry by pak mohlo vstoupit i ministerstvo zahraničí a ministerstvo průmyslu a obchodu, i ta by měla svoje zájmy a preference. Kdyby se lidé stačili naučit čínsky z filmů o kung-fu, to by bylo něco!

Debata na téma „dabovat, či nikoli“ je zbytečná v tom smyslu, že jde o štěkot psa podél valící se karavany obtížené vaky s DVD. Komerční televize ten problém nebudou vnímat, natož aby ho řešily. Kromě toho, technicky by neměl být problém vysílat v digitální televizi obě jazykové verze, originální, třebas čínskou, a česky namluvenou. Úředně vyhlášené „opatření“ by se pak mohlo týkat jen veřejnoprávní televize, která by si mohla právem stěžovat na jí nezaviněný pokles diváckého zájmu.

Navíc je komické, že se debata rozpoutala právě v této době. Na obzoru se noří technická novinka, totiž strojový překlad. Spolu s hlasovou komunikací s počítači je to novum, které ovládne první polovinu jednadvacátého století a plně vstoupí na scénu už v této dekádě.

A babylonské zmatení jazyků skončí.

LN, 16.10.2010