Ve Výzvě Svobodného fóra Českou republiku zachrání před Babišem jedině široká koalice demokratických stran je správně popsána situace v české politice – dík za to. Ve Výzvě je správně popsána situace v českém mediálním prostředí – dík za to. Ve Výzvě je správně popsané nebezpečí „oligarchizace“ českého prostředí – dík za to. Všechny tyto apely se sluší veřejně podpořit.

Pro moderního konzervativce je však v textu příliš mnoho věcí, které podpořit nelze.

Nejprve je nutné zmínit, že konzervativci chtějí demokracii – ne však liberální, ani sociální. Dobře vědí, že demokracie stojí na třech pilířích: politickém, ekonomickém a morálně-kulturním. První dva musí být liberální a strukturálně oddělené, třetí musí být konzervativní. Z toho plyne, že občanské ctnosti musí být stále pod tlakem svého svědomí, aby každý občan vnitřně cítil dobro a zlo. Rozhodnutí pro dobro může ale vydat plody pouze tehdy, je-li to rozhodnutí dobrovolné, tedy svobodné. K tomu mohou media výrazně přispět – nemohou ale nahradit rodinu.

Kromě toho je na místě zdůraznit, že konzervativci považují boj idejí, tedy především dělení na pravici a levici, za smysluplný, neboť vyjadřuje rozdíl v pojetí občanské svobody. Navíc téměř pravidelné střídání pravice a levice u vlády je ideálním prostředkem pro rozumný politický i ekonomický rozvoj, kdy se nehledí tolik na malou délku vládního volebního mandátu. Nahradit tento politický střet idejí bojem o jednotlivá populistická řešení, čili bojem o moc, jak prezentuje v současné době hnutí ANO, je opravdovým ohrožením demokracie.

Dále je třeba zdůraznit, že konzervativci souhlasí s tím, že v dobách zlých (jak jsou popsány ve Výzvě), je nutné, aby pravicové politické strany konečně odmítly boj o politické ovládnutí pravicového spektra a začaly spolupracovat, zredukovaly své programy do jakéhosi desatera slušných, pravdivých a srozumitelných bodů, aby měly větší šanci oslovit většinu voličů. Dále je nutné, aby demokratická levice přestala prosazovat populistické návrhy, založené na nesmyslném zadlužování budoucích generací.

Nakonec je nutné připomenout nebezpečí plynoucí z hloupé úpravy Ústavy ČR, tedy z přímé volby prezidenta, která umožnila vznik mocenského hradního křídla a která může všechny pokusy o obranu demokracie zhatit. Jmenování ministrem financí člověka bez „čistého“ lustračnho osvědčení je v tomto přímo vzorové.

Přes uvedené připomínky je však nezbytné uvítat každou iniciativu, která brání ohroženou demokracii. Proto souhlasím s tím, že v dobách zlých (jak jsou popsány ve Výzvě) je občanskou povinností všech demokratických stran se spojit k její obraně.

Autor je ekonom a politik, v 90 letech 20. století poslanec a místopředseda PČR, dnes nestraník a člen Smírčího soudu Konzervativní strany.