Pokud snad titulek pro někoho naznačuje, že chci znevažovat české soudnictví, není to pravda. Ani nehodlám spekulovat o politických vlivech nebo nešvarech při konkurzech. Tato úvaha je obecnější, ale snad o to zábavnější.

Češi netrpí nějakou posvátnou úctou k institucím, i pro naprosto běžného občana s naprosto průměrným vzděláním je osazenstvo úřadů i jiných organizací státní moci plné „blbců a hlupáků“. Zajímavě se to projevilo v reakcích na slavnou amnestii Václava Klause z 1. ledna 2013. Aniž bych ji chtěl i jenom náznakem obhajovat jako celek, minimálně jeden argument tehdejší hlavy státu byl hoden vážné diskuse – druhý článek amnestie (který je spíše abolicí) zastavil trestní stíhání, od jejichž zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než osm let. Týkalo se to trestných činů, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. To se nevztahovalo na trestní stíhání proti uprchlému. Jistě, formulace měla být přesnější, možná to mělo být deset let a činy s trestem pod osm let, ale to teď není podstatné. Onen klíčový problém totiž je, zda opravdu chceme žít v zemi, kde trestní stíhání může trvat v podstatě neomezeně dlouho bez toho, že by dospělo k nějakému pravomocnému rozsudku. O tom měla být následná diskuse, nikoliv o podezřeních, zda prezident omilostnil nějaké kamarády nebo ne.

Nicméně to je jenom pro ilustraci toho, jak se racionální problémy v naší zemi mění ve veřejném prostoru ve zkyslou bramboračku.

Vrátím se nyní k nezávislosti justice (a ostatně také státních zastupitelství). V celospolečenské rovině bychom asi v případě výzkumu mínění došli k tomu, že většina obyvatel této země o nezávislosti soudů dost pochybuje. Většina by asi přitakala tomu, že soudci si tak akorát nezávisle určují platy (což je zřejmě častá a nepřesná reakce na neustále se vracející problém v této oblasti). Ale že by soudci byli nezávislí na politické moci nebo na ekonomickém významu stran zúčastněných ve sporu, o tom by veřejnost zřejmě pochybovala. K čemuž jistě přispěly některé případy profesních selhání. V podstatě celkem pravidelně se opakující excesivní příběhy opilých soudců nejsou dobrá reklama, podobně jako nedávný případ soudce přistiženého při kapesní krádeži (sic!), také nedávno prokázaná a odsouzená korupce nebo poměrně rozsáhle komentované podivné postupy některých soudců během insolvenčních řízení. Veřejnost má ostatně právo pochybovat o všem, morální integrita soudců z toho není vyjmuta.

Přesto je soudcovské povolání občany vážené. Sice se značnou ztrátou na nedostižné lékaře, nemalou ztrátou na vědce, zdravotní sestry, učitele vysokoškolské i na ZŠ a jen relativně těsně před soukromým zemědělcem, ale dlouhodobá šestá příčka je pro takové ministry nebo poslance (čtyřiadvacáté, resp. šestadvacáté místo ze šestadvaceti povolání) nedostižným snem.

Ve skutečnosti jsou soudci opravdu jenom lidé a obecně platí, že jejich nezávislost je pouze určitý druh ideálu, o jehož naplnění možná mnozí usilují, jen to musí být brzy po obědě nebo svačince. Vědci v různých zemích uskutečnili řadu zkoumání o skutečné nezávislosti soudců v jejím pravém smyslu – tedy že soudce je závislý pouze na zákonu a jeho interpretaci. A došli k tomu, že reálně to opravdu není nijak dobré. Trojice badatelů Shai Danziger, Jonathan Levav a Liora Avnaim-Pesso publikovala v roce 2011 dnes již legendární studii o tom, jak je rozhodování izraelských soudců o podmínečném propuštění vězňů ovlivněno naplněním žaludku (těch soudců, nikoliv vězňů, anglický originál zde). Hodně to zjednoduším a shrnu: při rovnoměrném nápadu složitých a méně složitých případů v čase a při nemožnosti obhajoby i žaloby ovlivnit pořadí se ukázalo, že relativně krátce po jídle a odpočinku významně přibývá podmínečně propuštěných, naopak s časem od posledního jídla a odpočinku přibývá zamítnutých žádostí. Zkoumaný vzorek byl značný (1112 případů), prvek náhody byl tedy značně potlačen. Najedený soudce byl k trestancům daleko smířlivější než soudce hladový.

Plnost žaludku je spíše vtipná okolnost (pokud pomineme, že kvůli hladu si někdo odsedí o nějaký ten rok více) – jenže například Andrew J. Wistrich spolu se svými spoluautory ve studii publikované v roce 2005 pomocí sofistikovaných experimentů prokázal, že i když jsou si soudci vědomi nepřípustnosti některých důkazů nebo informací, vnímají je a nechávají jimi ovlivnit rozsudek. Klasickým případem je sexuální historie oběti znásilnění. Stejný autor (mimochodem v době vydání práce působil jako smírčí soudce v Kalifornii) si nedal pokoj a spolu s dalšími (Guthrie, Rachlinski, & Wistrich, k dispozici zde) publikoval v roce 2007 práci Blinking on the Bench: How Judges Decide Cases. Ta se stala velmi slavnou, když se experimentátorům podařil prokázat význam názorové „kotvy“ na rozhodování soudců. Zase zjednoduším. Soudci byli požádáni o rozhodování řady hypotetických případů v různém prostředí, například v některých byli informováni o požadavku žaloby na výši odškodnění a v jiných nikoliv. Byla nalezena silná tendence přimknout se ke kotvě. A podobně i tehdy, pokud byl již „obdobný případ“ dříve souzen, měli soudci tendenci opakovat rozsudek.

I to bychom ještě mohli přijmout. K horším závěrům však dospěli Englich, Mussweiler, & Strack v roce 2006 (zde). Podle nich jsou soudci i státní zástupci při rozhodování o přiměřené výši trestu mnohdy ovlivněni zcela nepodstatnými informacemi, například tím, že jim zavolal novinář a ptal se, zda obžalovaný v daném hypotetickém případě dostane více či méně než 1 rok. Druhá skupina byla konfrontována s otázkou, zda obžalovaný dostane více či méně než 3 roky. Zjištění, že první skupina by přidělovala mnohem nižší tresty než druhá, můžeme považovat za šokující. Jenže pak bychom neměli dost silné slovo pro závěry následujícího experimentu. Ten dokázal, že při udělování výše trestu mohou být soudci ovlivněni i čistou náhodou. Dvě skupiny soudců vrhaly před vynesením rozsudku (v hypotetických případech samozřejmě) kostky. Soudcům z první skupiny byly podstrčeny ovlivněné kostky preferující číslice jedna a dvě, druhé skupině kostky upravené na výsledky pět a šest. První skupina pak udělovala tresty nižší než skupina druhá.

Podobných studií bylo publikováno podstatně více. Třeba (Glynn & Sen, 2015) prokázali, že soudci a soudkyně s dcerami rozhodují v případech týkajících se pracovního práva více „feministicky“. A dále (Chen, Moskowitz & Shue, 2014) našli určité důkazy pro tvrzení, že soudci trpí „chybou hráče“ – jejich výzkum je ostatně velmi zajímavý pro naši současnou situaci. Tito badatelé totiž na případu soudců rozhodujících o udělení asylu potvrdili, že udělí-li soudce asyl, začne růst pravděpodobnost, že ho u dalšího žadatele zamítne. O tom, že soudci jsou ovlivněni „atraktivitou“ nebo naopak „nebezpečným vzhledem“ obžalovaných, existuje prací hned několik (třeba Stewart, 1980).

Ve skutečnosti je nezávislost soudců tak trochu chiméra a tak trochu ideál. Každý systém, ať je ústavně definován sebedokonaleji (a náš je konstruován velmi dobře), je nezávislý pouze v hranicích osobností, které ho naplňují. Není tedy žádným zločinem pochybovat o nezávislosti soudu. Neboť je dána jenom potud, nakolik je nezávislý samotný soudce. A pochybovat o nezávislosti neznamená zpochybňovat ústavní pořádek a soud jako instituci. Co bychom ale neměli, to je zpochybňovat a nerespektovat rozsudky. Ať již o mechanismech jejich vzniku mohou panovat (mnohdy oprávněné) pochybnosti. Neboť nic lepšího k dispozici nejen nemáme, ale také asi nikdy mít nebudeme.