Někdy se povídání pro rádio píše a pak říká snadno, jinde to jde hůř. Dopředu se to nedá odhadnout. Jistěže jsem věděl, že můj čas bude v den po Štědrém dnu a to má fejetonista starost, aby jeho povídání nevyznělo v duchu cukrkandlového kýče, ale zase na druhou stranu Vánoce jsou Vánoce a přece nebudu posluchače otravovat mravoučnými úvahami na téma škodlivosti konzumu a nebudu nabádat ke spirituálnímu sebezpytu.

Pak najednou na svátky padne stín, špatnost exploduje a vyleje se jako cosi vtíravě lepkavého, uvízne to na každé vánoční kouli ozdobeného stromečku.

Sejde se rodina, děti dělají neplechy a pes do toho štěká a ti rozumnější sedí u stolu a snaží se nepřehánět to s vanilkovými rohlíčky a do toho mi synovec povídá něco v tom smyslu, mohl jsem v tom být taky, jenomže přednáška odpadla, měli jsme ji mít v druhém patře.

Do toho voní purpura a snaží se strhnout na sebe pozornost. Má silnou konkurenci v zelňačce, u nás zelňačka patří k vánoční tradici, vaří se ve dvou variantách, tradiční a vegetariánské. Na pohled vypadají obě stejně, do zelňačky patří nakrájená klobása a obě ji mají. Jenže v té vegetariánské jsou kolečka klobásy – jak jinak – vegetariánské a tak to bude, dokud nám puristé nezakážou vegetariánské klobásy nazývat klobásami. To prý aby obyvatelstvo nepropadlo v omyl a nerozrušilo to jeho okruh jistoty. Je třeba jistotu chránit, mnohá nebezpečí číhají, nebezpečí matoucího pojmu vegetariánská klobása je mimořádně silné, dovedlo by něčí identitu pořádně rozhodit.

Rodina si užívá pohodu, tiše bublají koledy a purpura s polévkou daly remízu, je to v intenzitě fifty fifty. Povídáme si a někdy je třeba buď zvýšit hlas nebo zbystřit sluch, podle toho, jak moc pes štěká a děti vřeští.

„Myslím na to,‟ slyším synovce, „jaké by to bylo, kdyby ta přednáška neodpadla.‟

Napadá mě, že by měl být rád, že odpadla. Vlastně ta odpadlá přednáška mohla být ten vánoční dárek, na hodně Vánoc dopředu, třeba nadosmrti. Na druhou stranu, jistě myslí na ty, co jim přednáška neodpadla a byli to jeho kamarádi a kdo ví, jak to s nimi bylo.

„No jo,‟ řeknu mu na to. Ten nápad o dárku nadosmrti si nechám pro sebe. Pomlčím i o kamarádech. V takových chvílích jako jsou teď nastává ta správná příležitost mlčet. Je dobře mlčet, jako když prožíváme svátky pohody a štěstí, svátky návratu slunce a padne na ně stín.