Už se vám někdy stalo, že jste měli živý sen, v němž vystupoval někdo, koho jste v životě neviděli? Nedávno jsem večer před spaním otevřel několik knih pojednávajících o významných učencích jezuitského řádu a v noci mě pak pronásledovala jedna docela známá mědirytina. Portréty na ní jsou plné úžasných mužů vědy. Jsou zde jezuitští kardinálové, španělští, němečtí, portugalští, čeští a italští filozofové, teologové a vědci.

Dějiny filozofie a přírodních věd 16. až 18. století v českých zemích jsou výrazně spojeny s řádem, neboť se jedině jezuité věnovali těmto vědám. A velice úspěšně. Tak, že se veřejnosti mnohé z jejich činnosti pro jistotu zatajilo.

Z onoho obrázku na mně v tom snu nejzuřivěji mával Rodrigo de Arriaga, jakoby chtěl demonstrovat, že letos uplyne 420 let od jeho narození. Čím více jsem kdysi získával informací o tomto muži, tím více mě fascinoval. Letos tomu bude 390 let od doby, kdy třicetiletý španělský filozof přišel do Prahy. Získal zde doktorát, naučil se dokonale česky a nakonec se stal na dlouhá léta děkanem pražské teologické fakulty. Jeho disputace o povaze rozdílů mezi metafyzickými principy esencí a existencí (bytím) jsou dodnes pozoruhodné. Právě ony ovlivnily například slavného britského empirika Davida Hume, když formuloval svou kritiku kategorie kauzality, jakkoli sám na rozdíl od Arriagy v Boha nevěřil. Ano, je to možná moc složité.

Chtěl jsem pouze naznačit, že Arriaga u nás našel svůj druhý domov, takž ho považujeme také za Čecha. V roce 1642 procestoval celou naši zemi – nebyl mu lepším průvodcem nikdo jiný, než jeho student Bohuslav Balbín, veliký český vlastenec.

Proč ho vlastně v této snové příhodě připomínám? V době jeho pedagogického působení se v Evropě používalo jedno takové zajímavé úsloví. "Videre Pragam et audire Arriagam." Vidět Prahu a slyšet Arriagu. A skutečně – z celé Evropy se sjížděli mladí lidé, aby si mohli vyslechnout přednášky tohoto muže. A mnozí z nich po ukončení studií zůstávali v Praze a věnovali se vědě. Arriaga v Praze také napsal svá dvě rozsáhlá základní díla, systematické učebnice filozofie a teologie.

Od té doby uplynula bezmála čtyři století. Nenapadlo vás někdy, jak to asi ti naši předkové dělali, že Praha byla mnohokrát symbolem evropského vzdělávání? A přitom se vůbec tak strašně jako my nezadlužovali a neměli žádné privátní firmy, které by jim organizovaly něco jako maturity nebo pomůcky do škol. Oni neměli dokonce ani ministry školství. Ano, namítnete, že bylo v těchto dobách studentů směšně málo. Jistě. Bylo také o hodně méně obyvatel. Ale vzdělávat se mohl v podstatě každý.

Myslíte, že jednou se v Evropě objeví heslo "Vidět Prahu a uslyšet ...." a místo těch několika teček bude uvedeno jméno českého vědce nebo politika? Mám obavu, že v nejbližších letech nikoli. Ten, kdo je a bude produktem našeho školství, světového věhlasu rozhodně nedosáhne. A ten, kdo získá své vědecké ostruhy v jiných zemích, v nich radši zůstane.

A navíc. Téměř s jistotou se dá předpokládat, že ono úsloví " vidět Prahu a slyšet Arriagu" by neuměl odborně a podrobně vysvětlit žádný poslanec či ministr. Mnozí z nich chodili do školy v době, kdy se o jezuitech mluvit moc nesmělo, někteří zase do školy nechodili většinou vůbec, pouze si nechali zpracovat své diplomové práce. Nebo je opsali. Nezdá se vám, že slovo mdlo je v poslední době velice málo frekventováno? Navzdory tomu, že se člověku často dělá.