Tento měsíc uplynulo přesně pětadvacet let od masakru v bosenské Srebrenici. Pouhé čtvrt století od krvavé genocidy pod vedením bezskrupulózního zločince Ratka Mladiče, který za pomoci své armády během pár červencových dnů připravil o život přes osm tisíc civilistů. A co české školy na tuto tragickou události moderních dějin a jí podobné? Nic. Mlčí.

Se vzděláváním v oblasti historie se student setká už jako prvňáček na základní škole a končí s ním až jako dospělý, zpravidla ve třetím ročníku školy střední. Člověk by se proto mohl logicky domnívat, že po těch takřka dvanácti letech školní docházky, kdy nad učením dějin strávil hodiny a hodiny, opustí školu bohatší o takové znalosti, které mu pomohou zorientovat se v dnešním světě. Představa krásná, bohužel zcela mylná. Dokud se u nás dějepis nebude učit pořádně, neomylné vzdělávací plány se budou vyhýbat naprosto určujícím událostem jako Babiš spravedlnosti, nic se nezmění. Jak se má člověk poučit z historických pochybení, když o těch vůbec nejnedávnějších nikdy v životě neslyšel?

Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ovšem učitelé dějepisu na českých školách se brodí v každé rovnou třikrát. Nejde mi do hlavy, proč se třikrát za svůj život učíme o pravěku. O věcech pro nás tak moc nehmatatelných jako byly hliněné destičky nebo pěstní klín. Proč třikrát rozebíráme do podrobna Etrusky a Mezopotámii, třikrát se učíme vyjmenovat Přemyslovce tam a zpátky a třikrát se zasekneme ve století páry. Číslo tři v tomhle případě nesymbolizuje magičnost, ale zbytečnost. Poprvé se o daném tématu něco naučíte, podruhé si to zopakujete a potřetí hrajete se spolužákem piškvorky v sešitě. To už přece nemůže bavit ani ty učitele. A třeba rozdělení Kypru, kam teď všichni vesele jezdíme na dovolenou, do oplocených resortů? Nic. Ani zmínka.

Vsadím boty, že když se zeptáte několika mých vrstevníků, co že se to stalo v té zmíněné, pár set kilometrů vzdálené Srebrenici, nebude převážná většina z nich ani tušit. Čí je to chyba? Jejich ne. Po teenagerech přece nemůže nikdo reálně chtít, aby takové vědomosti nabírali doma ve volném čase, od toho tráví půl dne ve škole. Oni vrstevníci zato z fleku vypálí, kdo vynalezl ruchadlo. Bratranci Veverkové byli jistě fajn chlapíci a ve své době přišli s užitečným nápadem, jen mi tak nějak přijde, že v kontextu roku 2020 už se jedná o informaci lehce obsolentní.

Přála bych si, aby se u nás dějiny učily v souvislostech. Aby to nevypadalo, že do newyorských dvojčat ta dvě letadla narazila z čista jasna, ale aby všichni, co absolvují střední školu, věděli, že tomu předcházely vytrvalé boje na Blízkém východě. Aby bylo každému jasné, proč si Srbové a Chorvati nemůžou přijít na jméno nejen posledních pár desítek let, a kam až sahají kořeny sváru mezi etniky na americkém kontinentě. Protože tohle jsou ty události, které formují dnešní společnost. Učíme se o každé starověké bitvě dnes dávno neexistujících národů, ale to, že si na Balkáně pokládáme ručník na vyhaslé bojiště, už se ve škole v běžných hodinách - ne tedy ve specializovaných seminářích - nedozvíte. A to pokládám za obrovský nedostatek a pochybení českého vzdělávacího systému. Proč tedy tak podstatné dějiny dvacátého století zůstávají i na většině gymnázií bez povšimnutí? Co a nebo kdo za tím stojí?

Nedostatek času? Stačí vynechat třetí kolo pravěku. Obava z kontroverze? Nikdo po učitelích nechce promítat do hodin dějepisu vlastní světonázor. Naprostá většina událostí minulého století je objektivizovaná. Válečné zločiny dávno odsouzeny mezinárodním tribunálem, nikdo tudíž od pedagoga nečeká polemizování o tom, kdo byl “ten dobrý” a kdo “ten špatný”. Stačí tak pouze poctivě interpretovat fakta.

Ne nadarmo se říká, že historie má tendenci se opakovat. Poslední století minulého tisíciletí toho pro svět přineslo tolik zlého, že by bylo rozumné tuhle tendenci potlačit. A aby se to povedlo, musí o těch chybách někdo taky vědět.