V jakémsi seriálu z doby normalizace, jehož název si již nepamatuji, jeden z pedagogů, kterého hrál (jak jinak než skvěle) Jiří Sovák, pronesl moudrou větu, kterou si dovolím volně citovat: „Žák není nádoba, kterou je třeba naplnit, ale pochodeň, kterou je třeba zapálit.“ To podle mě dokonale koresponduje s tím, na co profesor Petr poukazuje, že i seznamování se stupnicí tvrdostí nerostů či Pythagorovou větou může být dobrodružstvím poznávání.

Vyžaduje to ale jednu podmínku. Aby pedagog své žáky mohl zapálit, musí sám hořet - nebo aspoň trochu doutnat.

Druhdy jsem byl častým návštěvníkem tzv. třídních schůzek, na kterých jednotliví pedagogové chodili mezi lavicemi a polohlasem rozechvělým rodičům nacpaným do dětských lavic poskytovali informace o studijních úspěších či neúspěších jejich ratolestí. Ostatně mistrně byla tato situace karikována ve filmu „Marečku podejte mi pero“ – „Kam až sahají Hujerovi“ nebo „Je to dvojka“.

Jednou se stalo, že moje dcera, tehdy studující na střední škole, se občas zmínila o obtížné komunikaci s jednou pedagožkou, která měla aprobaci tuším na dějepis, ale pro nedostatek pedagogů musela jaksi bokem učit i češtinu a literaturu. Dcera popisovala výuku jako nezajímavou, studenti si museli opisovat či kopírovat dlouhé traktáty o různých spisovatelích a básnících, aniž by jim někdo podal hlubší vysvětlení o jejich tvorbě, jejich významu atd. atd.

V úvodu třídní schůzky si pak tato paní učitelka důrazně postěžovala na nekázeň ve třídě. Pak začala procházet mezi lavicemi, aby jednotlivé rodiče informovala o prospěchu jejich dítek. Mezitím do třídy vstupovaly další a další učitelky a počínaly si obdobně. Jeden z rodičů se náhle vztyčil a těm dalším přišedším učitelkám – ještě v přítomnosti oné reklamující – kladl stále stejnou otázku: „Zlobí děti v této třídě při vašich hodinách?“ Odpovědi byly jednotvárné. Každá učitelka poněkud překvapně odpověděla, že nikoliv. Závěr byl tedy jednoznačný.

Do další diskuse jsem si troufl vložit se i já a položil jsem té kázeň reklamující učitelce otázku: „Baví vás učení českého jazyka a literatury?"

A paní učitelka, místo aby prohlédla jistou lstivost mé otázky a třeba i trochu zalhala, odpověděla zcela bezelstně, že vlastně ani ne.

Jediné, co jsem mohl udělat, že jsem bezradně pokrčil rameny a odpověděl, že „o čem se tu tedy ještě vlastně bavíme“.

Nabízí se otázka, zda a jak kvalita pedagogické práce souvisí s výší odměňování za ni. Nemohu se zbavit myšlenky, že někdo to umí a někdo to neumí a že je to otázka i jakéhosi talentu. Znám ze svého okolí řadu lékařů, kteří se - ač „mizerně“ placeni - věnovali a vždy se budou věnovat své práci cele, protože je to baví, protože se pro toto povolání rozhodli i s vědomím že nezbohatnou, a protože to prostě chtějí dělat. To proboha ale neříkám proto, abych smetl se stolu otázku odměňování učitelů či lékařů.

Na závěr zmíněné třídní schůzky jsem si troufl citovat jednoho svého staršího moudrého kolegu. Ten princip pedagogické práce shrnul do formulace, která je v dobrém souladu s výše uvedenou citací Jiřího Sováka: „To máš jako s tím sexem. Nejde o to, abys to do nich narval, ale aby se jim to líbilo.“