Článek Lepší inkluzi musí vybojovat rodiče, nikdo jiný to neudělá obsahuje řadu informací, jak se v USA vyvíjel systém inkluze postižených dětí. Základem byl „tlak rodičů postižených dětí“ i prostřednictvím soudů.

Lepší inkluzi musí vybojovat rodiče, nikdo jiný to neudělá, tvrdí Jana Bradley, která pracovala v USA právě v oboru základního vzdělávání. Podle této expertky není zahájení inkluze v Česku připraveno a pokud si rodiče postižených dětí zlepšení vzdělávání svých dětí nevybojují, nebude systém inkluze „po česku“ fungovat.

Diskuse k tomuto článku je však možná mnohem podnětnější než vlastní článek. V ní se objevují v zásadě tyto připomínky:

- základní školství v USA podle většinového mínění účastníků diskuse nestojí za nic

- hodně diskutérů oceňuje systém školních autobusů v USA

- děti s mentálním postižením jsou vždycky problém a budou vždycky zdržovat ostatní

- u nás to přeci docela dobře fungovalo v praktických školách a nyní to ministryně Valachová zrušila

- řada lidí se ptá, jak jsou v Česku zajištěna práva velmi nadaných dětí na jejich vzdělávání

- oddělené třídy pro mentálně postižené, o kterých expertka hovoří, jsou podle většiny diskutérů přesně tím, co se dnes v Česku ruší

- hodně diskutujících se zmiňuje o tom, že v základním vzdělávání fungují v USA nejlépe soukromé školy a ty stojí rodiče hodně peněz.

Paní Bradley popsala i financování základních škol v USA na principu místních daní z nemovitostí, které jsou poměrně vysoké.

K článku mám v zásadě jednu jedinou připomínku. Věřím expertce, že popisuje systém, který v USA zažila, správně. Tak, jak ho ale popisuje, se jedná o systém, který vznikal desítky let zejména z iniciativy rodičů postižených dětí, tj. zdola. Věřím tomu, že to rodiče postižených dětí muselo stát hodně velké úsilí. Naproti tomu věřím, i když se o tom expertka nezmiňuje, že rodiče „normálních dětí“ by na tom samém principu nepřijali podstatné zhoršení kvality výuky svých dětí, takže tu musí existovat i právo rodičů dětí zcela normálních vybojovat si pro své děti nezhoršování vzdělávání svých dětí. Vše tedy, obecně řečeno, musí fungovat na aktivitě zdola.

Český systém, v němž do základních škol proudí zejména finance prostřednictvím ministerstva a toto ministerstvo vymýšlí stále „lepší a ještě lepší systém přerozdělování“ prostředků vybraných z našich daní, je pořád založen na rozhodování „shora“. Učitelé jsou placeni státem (nyní je stát opět uplácí zvýšením platů o 8 % od září a tím si zajišťuje jejich loajalitu) a se shora nařízenou inkluzí se musí všechny školy vyrovnat podle svého. Vidím to tak, že se nic zásadního měnit nebude, pouze se to bude jinak jmenovat. Pro řadu rodičů postižených dětí bude podle nového zákona možné zajistit „speciální pomůcky“, což údajně dříve možné nebylo. Oddělená výuka, zejména více mentálně postižených dětí, bude zcela jistě pokračovat. Neumím si dost dobře představit nic jiného.

Na závěr uvedu jednu vzpomínku z minulosti. Bylo to v dobách, kdy byl „SSSR náš vzor“. I přijela jakási sovětská delegace do Československa a zdejší soudruzi to pojali jako „osvětu“ podle výše uvedené hesla. Jaké bylo překvapení, když sovětští přátelé našim soudruhům řekli, že vědí, že to my děláme lépe, a že přijeli zejména načerpat naše zkušenosti.

To, že v USA něco funguje, protože si to tamní společnost tak zařídila, není prostě zárukou toho, že to bude fungovat u nás s jinou mentalitou rodičů a v jiném způsobu myšlení naší „vrchnosti“. Nelze to převzít „i s chlupama“. Taky bychom se mohli těmi chlupy udusit.

www.janbarton.cz
Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz