19.3.2024 | Svátek má Josef


ROZHOVOR: Posselt a Benešovy dekrety

3.3.2021

Narodil jste se na hranici Sudet těsně před válkou, takže téma česko-německého pohraničí je vám určitě blízké. Co v té souvislosti říkáte zpochybňování Benešových dekretů?

Nemám na to z dětství dobré vzpomínky. Úsilí o prolomení Benešových dekretů je dlouhodobé a po více než sedmdesáti letech se zdá, že tato obnovená snaha nám ještě více zhořkne. Evropská komise se totiž staví velmi vstřícně k nároku jakýchsi dvou maďarských občanů, kteří žádají náhradu za pozemky ztracené v důsledku odsunu, na kterých by měla být postavena slovenská dálnice. V Petičním výboru Evropského parlamentu byl tento návrh podpořen s tím, že Benešovy dekrety, které uznávají kolektivní vinu na etnickém principu, jsou už dnes v 21. století přežité. Neříká se proč, a zřejmě se tak pozapomnělo, že to byli Němci, kteří na základě etnického principu vraždili po celé Evropě, likvidovali a ničili majetek, a kteří jsou nám dodnes dlužni válečné reparace.

Evropská unie se k tomu překvapivě staví tak, že zvěrstva, která se stala v průběhu a před koncem války, se jaksi nepočítají, protože se asi nehodí někomu tzv. do krámu. Kam to povede? Možná k zamlčování dalších zvěrstev, viz příklady z Afriky, protože jak se přesvědčujeme, paměť je zapomínající, a to tak hluboce, jak jen, bohužel, drasticky prezentuje historie.

Mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Bernd Posselt nedávno vystoupil v CNN Prima News a apeloval na to, aby německá vláda pomohla v době koronaviru pohraničním českým nemocnicím s pacienty. Také tvrdil, že je naprosto nesmyslné a idiotské zvažovat, na které straně hranice je nemocnice, že současně s koronavirem přišel rozkvět ještě jednoho „viru“, a sice „národního egoismu“. Vede vývoj k tomu, abychom nebyli Češi nebo Němci, ale „Evropané“ jako Bernd Posselt? „Zapomene se“ pak v rámci takového vývoje na Mnichovskou dohodu či odsun Němců, které jsou i v Česku vykládány mnohdy zcela protichůdně?

Jsme členy společenství, které sedmdesát let po skončení války má – doufám – společné zájmy, i když někdy na hranici porozumění jednotlivých členských států. Obstarožní Mnichovská dohoda a následný, pro většinu pochopitelný, odsun Němců, jako důsledek hrůzné války a následek zrůdné nacistické ideologie vymycování nepohodlných se dnes vykládá mnohdy zcela protichůdně až smířlivě a s podtextem etické diskriminace. Dnes je to důsledek jakéhosi celosvětového pohrávání si se slovíčky a opětným nástupem neomarxismu a nastolování revolučních změn.

Můžeme si připomenout od francouzské revoluce až po komunistický převrat v roce 1948, že vždy byly hnacím momentem revoluční myšlenky pokroku, a to v rukou především mladé generace, která nedisponuje špatnými zkušenostmi ani nemá odstrašující memoáry na doby minulé. Komunisté v dobré víře chtěli lepší svět rovnosti bez bídy, kdy každému patří to, co si zaslouží, a nakonec se hledané zásluhy proměnily do koncentračních táborů nepohodlných. Revoluční změny v USA, které jsou hnané i potřebou zostudit odezvy rasismu, našly orné pole ve velkých městech právě s podporou významných univerzit. To vše je asi součástí lidského pociťování nespokojenosti s nesmířlivostí se současným stavem.

V Česku pod vedením Ivana Bartoše velice sílí Pirátská strana, která podle některých komentářů představuje pobočku radikálního křídla německé strany Zelených. Ta u našich západních sousedů v posledních letech výrazně posiluje, v roce 2019 byla se ziskem přes 20 procent druhou nejsilnější stranou v Německu. Co by po podzimních volbách mohl znamenat podíl Strany zelených na vládě?

Zdá se, že zelení by byli schopni jít společně s vládní SPD a nevládními postkomunisty Levicí, Die Linke, a tak by dohromady sestavili vládní většinu. To by znamenalo, že by skutkově mohl napadnout pilíř německé poválečné politiky vedené stranou CDU, která se nyní ocitá v určité personální krizi. Zde by se dala hledat nějaká analogie. Většina současných názorů se nachází na levé nebo středolevé straně politického spektra. Kromě péče o životní prostředí přinášejí odpor k nukleární energetice, ale domáhají se i nulové uhlíkové stopy, nastolují feminismus a genderovou rovnost, vyhrocují lidská práva, pacifismus včetně ochrany práv zvířat a podporují přistěhovalectví z rozvojových zemí spolu s multikulturalismem.

Čím to, že se jim s tímto skoro až radikálním programem daří oslovovat významnou část německé společnosti?

Je to program, který míří na mladé, vždy nespokojené voliče, a i proto navrhuje snížení věkové hranice pro volby do parlamentu. Přináší ale i podivnosti, jako je například podpora pěstování technického konopí a dalšího zvolňování zavedených zákonitostí. Řeší i nulové školné nebo zrušení přijímacích zkoušek na střední a vysoké školy, v čemž vidí odbourávání genderové nerovnosti. Snad by chtěli přinést i rasovou rovnocennost třeba v klasifikování, kde by i v tom nejlepším ohodnocování měli být rovnocenně zastoupeni studenti ne podle výsledků, ale podle rasové příslušnosti. To je však jen součástí populistických řečí, které neřeší technickou podstatu, jako jsou omezené kapacity tříd a poslucháren i nedostatek kvalitních pedagogů a tak dále.

Zajímavou částí je i zahraniční politika, kde jsou v umírněné formě uváděny silně levicové myšlenky à la „European Green Party“ a to včetně antiamerikanismu. Patří tam i přesvědčení, že pouze rozvinuté země mohou za všechnu bídu světa, které s sebou nese i kritiku boje proti terorismu s výslednou obhajobou multikulturalismu. Jde tak vlastně o obranu nebezpečné expanze islamismu. Takovou směsku můžeme očekávat i v naší nastávající politice někdy až extravagantních neopolitiků, o čemž jsem už mluvil nejen v předchozí odpovědi, ale i v minulém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.

Ale prioritou Strany zelených v Německu je pochopitelně tzv. „zelená“ politika. Jaká je vašima očima vědce?

Vždy půjde o levnost a dostupnost energie a také, jak to kdo interpretuje. Uveďme si přístupná data, třeba u nás jedna kWh vyrobené elektřiny znamená vypuštění asi 450 gramů oxidu uhličitého do vzduchu, což se v průběhu dne samozřejmě mění. U často diskutovaného elektromobilu se spotřebou 25 kWh/100 km jsme na emisích ve výši 10 700 gramů za 100 ujetých kilometrů, tedy 107g/km. Ale pozor, s podobnými emisemi jezdí celá řada úspornějších aut se spalovacími motory. Tuzemský výsledek je také o 12 gramů vyšší než schválený limit emisí ze strany EU ve výši 95 gramů na 1 km.

Nesmyslně nízké číslo tak decimuje automobilový průmysl a nutí ho přejít na elektrický pohon, přičemž taková hodnota není zdaleka dosažitelná ani s elektromobily. V zimních mrazech autobaterie snižují nejen svoji výkonnost více než o třetinu, ale také životnost, takže jsou zapotřebí častější nákladné ekologické recyklace. Zamrzlé větrníky a zasněžené solární články neposkytují požadovanou energii. A k tomu musíme připočítat, že výroba většího množství elektřiny z těchto tzv. slabých energetických zdrojů se musí rozložit do obrovských oblastí.

Na čem se dá tahle náročnost na plochu v případě výroby elektřiny nejlépe ilustrovat?

Třeba fotovoltaický systém o výkonu 1 MW potřebuje pokrytí asi 50 tisíc čtverečných metrů půdy, zatímco zatracovaná nukleární elektrárna s výkonem 2 GW pokryje jen asi sto čtverečných metrů, nezapočítáváme-li devastaci půdy při nerostné těžbě. Jinými slovy, problém s obnovitelnými zdroji energie není v zásadě technický, jak je vyrobit, ale často územní a spočívá i v opomíjení základních fyzikálních zákonů, tj. zachování energie, protože když se někde oteplí, jinde se musí ochladit. Hustota energie paliva určuje jeho environmentální a zdravotní dopady, kdy třeba solární panely vyžadují sedmnáctkrát více materiálů ve formě cementu, skla, betonu a oceli než jaderné elektrárny a dokonce prý vytvářejí více než 200krát více následného odpadu.

Odborníci se obávají, že například solární panely budou dodávány spolu s dalšími formami elektronického odpadu tam, kde budou nejlevněji likvidovány, nejčastěji jednoduše ekologicky rozbity kladivy v chudých komunitách v Africe a Asii. Jejich obyvatelé tak budou vystaveni prachu z toxických těžkých kovů. Poraženým se stane vždy prostý občan, na kterého bude postupně toto břímě poslušnými národními organizacemi a vládami přenášeno.

Oteplování se ale bezpochyby stává mezinárodním problémem. Co tedy s tím?

Připomeňme si, že rychlý vzestup teploty nastal v Evropě například v první třetině 18. století (1684–1738), kdy se za půl století oteplilo o téměř dva stupně. To je vysvětlováno převážně vlivem negativní fáze tzv. severoatlantské oscilace a také vyšší sluneční aktivitou. Současné oteplování v Evropě má podobnou rychlost nárůstu jako před těmi třemi staletími, kdy to tehdy asi těžko mohl zavinit dnes obviňovaný oxid uhličitý. Tehdy nenastal žádný konec světa, jen se ekosystémy prostě přizpůsobily tomuto druhu klimatické katastrofy, což je přirozený chod života na Zemi s nutností se přizpůsobovat. Nikdo nemá zajištěné právo na stabilní ať už počasí, klima či dobré sklizně nebo stálé sluníčko, přičemž u přeživších vždy vyhrávají ti chytřejší – nebo adaptabilnější – organismy.

A lidstvo patří mezi ty chytřejší, respektive adaptabilnější, organismy?

Mnohé státy se rozhodly, že budou proti změně klimatu bojovat pomocí rozsáhlých a drahých experimentů se změnou energetické základny směrem ke zdrojům právě těch závislejších na počasí. Určitě je dobré chránit si zásoby uhlí, protože jednou se určitě najde lepší technologický způsob jeho využití než pouhé spalování, které je velmi neefektivní s termodynamickou účinností jen kolem jedné třetiny. Neméně dobré je se i uskrovnit a omezit plýtvání vedoucí k narůstání odpadů, znečistění ovzduší a možná i lidského egoismu. Nikdy nevíme, jaké katastrofa nás postihne a jak se s ní vypořádáme.

Třeba nedávno mrazy, sníh a náledí ochromily infrastrukturu druhého nejlidnatějšího státu USA, neboť jižanský Texas není na tyto podmínky nejen zvyklý, ale ani klimaticky případný. Najednou se silnice staly nesjízdnými, popraskalo potrubí a v nezateplených domech odstřižených od elektřiny spadly teploty pod bod mrazu. Ke kolapsu elektrické sítě se tak přidaly problémy s dodávkami pitné vody, zásobováním obchodů a vznikl náznak klimatické apokalypsy. Uvidíme, jestli zastánci teorie oteplování najdou způsob, jak tento stav vysvětlit právě v duchu jejich teorie.

V rozhovoru pro týdeník Téma jste se mohl dosyta projevit jako expert na materiály. Čím zajímavé pro vás bylo z tohoto pohledu přistání robotické sondy Perseverance na Marsu?

Oblast vývoje materiálů asi nejvíce zasáhla tepelný štít. Víme, že když něco hoří, musíme se bránit přílišnému teplu, což platí i pro vyústění raketové trysky. Zprvu se používala nerezová ocel s vysokým obsahem chromu a niklu či titanové slitiny, které zůstávají stabilní při extrémně vysokých teplotách. Bohužel, ale také teplo dobře rozvádějí, i když jsou zpětně použivatelné. Tato praxe se postupně změnila s ohledem na potřebu, aby se povrchová vrstva trysek, stejně jako štítů, při hypersonickém průchodu atmosférou sama chladila částečným natavením a i postupnou degradaci a odpařováním, čímž se teplo jak spotřebovává, tak odvádí (ablace).

Vznikající teplo v rázové vlně před tepelným štítem je tak odnášeno i proudem chladnějších plynů z odpařeného materiálu. To splňují kompozity se substrátem keramických vláken impregnovaných substituovanými organickými polymery zejména za použití grafitových vláken spojených fenolovými pryskyřicemi. Mechanismus ablace těchto materiálů je ale dosti složitý. Zpočátku se výměna tepla děje vedením, a když dostihne teplota povrchu pyrolýzu pryskyřice, nastane její zuhelnatění a vyvíjející se rozkladné plyny pak odnášejí teplo z tepelného štítu. Zuhelnatělá část je značně pórovitá, její pevnost je zvyšována vlákny, jimiž je kompozitní systém tvořen.

Při pokračujícím zahřívání čelo pyrolýzy postupuje do hloubky. Plynné produkty difundují pórovitým zuhelnatěným povrchem do okolního proudu vzduchu kolem štítu. V mezní vrstvě proudu vzduchu pak může dojít i k hoření zuhelnatělého povrchu pláště, což je závislé na proniknutí kyslíku z ovzduší k jeho povrchu. Pokud loď vstupuje do atmosféry chudé na kyslík, například na Marsu, efektivnost ablativního materiálu se zvyšuje. Je zde využíván obecný princip pohlcování tepla: Když se něco – například led – taví a pak odpařuje, odnímá k tomu z okolí teplo.

Půl století jste pracoval ve Fyzikálním ústavu Akademie věd. Jak se toto výzkumné pracoviště na vývoji podílelo?

Připomeňme si komunikační technologie. Při nástupu do Fyzikálního ústavu jsem se podílel na vývoji feritových kroužků pro paměti, jeden centimetrový kroužek byl tehdy jeden bit paměti. Kdysi už v padesátých letech se tam podařilo sestrojit první tranzistor o velikosti jednoho centimetru křemíkové podložky, na kterou se jich dnes vejdou až miliony. Moje manželka tam tehdy pomáhala vytahovat monokrystaly křemíku a germania, které se rozřezaly na plátky, na nichž se realizovaly elektronické přechody. Dnes se používá jediná podložka, na níž se nechají zkondenzovat chemické sloučeniny tvořící potřebné přechody, podle Moorova zákona hustota integrace mikročipů exponenciálně roste.

Dnešní litografická velikost je kolem 20 nanometrů a obhospodařující kolem 50 elektronů. Přešlo se od tzv. „top-down“ technologie postupného dělení k modernímu „bottom-up“ způsobu přípravy sestavováním z prvotních částeček. To umožnilo vytvoření extrémní koncentrace pamětí, a tím i možnost naprogramování složitých a časově náročných operací za použití robotické schopnosti samo ovládajícího přistání, jakéhosi prvního náznaku umělé inteligence. Jsem pyšný, že jsem se toho mohl zúčastnit, uplatnit se v oblasti materiálů – zejména skel – a pracovat ve špičkovém fyzikálním ústavu, jakéhosi Národního divadla ve vědě, kde jsem potkal excelentní osobnosti a poznal nejnovější badatelské techniky.

Nakladatelství Elsevier připravuje publikaci vaši nové knihy, o které říkáte, že je to váš epitaf, o čem je?

Dvacet kapitol se 600 stranami je především o teple, které se používá jako technologický prostředek přípravy materiálů, ale stejně tak jako analytické činidlo, které samo sebe může indikovat na základě vnesených změn ohřívaného materiálu. S tím je spojená vědní oblast termodynamiky aplikované v nerovnovážných systémech zejména při termoanalytických měřeních, kde ji nazýváme termotika (analogicky matematika), což je dnes běžná technika pomocí komerčních přístrojů, kterých je rozseto po světě tisíce. Jednotná teorie popisu ale zatím není a moje kniha se ji pokouší předložit. Zahrnuje i námi nově navrženou oblast kinetických fázových diagramů poskytujících data o materiálech okamžitě pozorovaných při nerovnovážných a zejména extrémních metodách přípravy.

Zavedl jsem řadu nových pojmů, zejména o teplotě, anglicky temperature, a její přejmenování při její extrémní změně jako tempericity, stejně jako obměnu známého Heisenbergova principu neurčitosti, tj. že nelze stejně přesně určit současně teplotu a rychlost její změny při extrémních podmínkách. Přinesl jsem i praktické kapitoly o nestechiometrii, biokompatibilitě a periodicitě procesů, také o interdisciplinární ekonofyzice, tj. relací mezi termodynamikou zákonů a sociálním stavem pocitů. Opět se cítím zavázán kolegům z Fyzikálního ústavu a Západočeské univerzity, kteří mě svými znalostmi dopomohli k těmto novým poznatkům.

Myslíte, že v Česku budou ještě vyrůstat nové generace vědců, když s odůvodněním obtížnosti látky vyřadilo Ministerstvo školství z osnov základních škol celé pasáže učiva fyziky včetně Newtonových zákonů a ministr Robert Plaga na protest fyziků zatím nezareagoval?

Můžeme to dokonce považovat za znevážení našeho civilizačního vědomí, když prosperita společnosti stále více závisí na rychlém rozvoji nových technologií, které jsou založeny na matematice a fyzice. Ministerstvo – zdá se – nastoupilo opačný směr. V jeho cca dvousetstránkovém dokumentu najdeme přínos v „multikulturalitě jako prostředku vzájemného obohacování“ nebo ve „vstřícném postoji k odlišnostem“, zatímco opomenutí Newtonova nebo Ohmova zákona se zdůvodňuje přílišnou náročností výuky. Nezbývá než dodat: Chtělo by to ještě přidat doktrínu o Orwellovi.

Ptal se Jiří Hroník, PL, 26.2.2021