Pane doktore, aktuálně čelíte kritice na sociálních sítích a části médií za komentář týkající se útoků na ženy ve Francii. Poukázal jste na to, že za tím nejspíš nestojí rodilí Francouzi. Jak to celé vnímáte? Čeho jste se podle těch kritiků měl “dopustit”?

Připadalo mně zvláštní, že by ze všech evropských národů právě Francouzům vadily krátké sukně u žen a dívek. Tak jsem se slušně zeptal, o jaké Francouze se jedná. Nic více a nic méně.

V článku na webu Seznam Zprávy se do vás pustila i vaše zástupkyně Šimůnková, prý vaše výroky byly za hranou a měl byste si své názory nechat pro sebe, protože takto “vrháte špatné světlo” na úřad ombudsmana. Co na to říkáte?

Mám s tím zkušenosti s předchozího působení s paní Šabatovou. Ta mě také pořád nabádala, abych mlčel, a dodnes nevynechá jedinou příležitost (například i při kampani do Senátu, která s tím vůbec nesouvisí), aby o mně řekla něco negativního. Monika Šimůnková se asi pokouší o totéž. Ale o to, jak si to občané přeberou, nemám žádný strach: dostal jsem desítky zpráv a mailů i na úřad, takže jsem v klidu.

Řada lidí se podivovala nad tím, že vás takto veřejně kritizuje vaše de facto podřízená. Jak to je?

Pozor. Tak to není. Monika Šimůnková není mojí podřízenou, jako já jsem nebyl podřízen Anně Šabatové. Jde o stejně volené a stejně odpovědné osobnosti. Má právo říkat své názory.

Jenom se mi zdá zvláštní, že jsem v této konkrétní souvislosti nabádán, abych hájil práva menšin, a tak to vypadá, jako by si zástupkyně myslela, že nějaká menšina má právo napadat lidi na ulici. Já si to nemyslím…

Místopředsedkyně Zelených dokonce řekla, že sdílíte “národovecké bláboly”. Co byste jí a dalším kritikům, kteří vám nadávají, vzkázal?

Nic. Ať si říkají, co chtějí. Neznají společnost, nevědí, co si lidé myslí a čím občané žijí. Nejsou schopni věcně argumentovat, a proto debata s nimi není možná.

V reakci na medializaci případu zmlácení 22leté dívky za údajně “nevhodné oblečení” přišla média s tím, že v některých částech Francie jsou tyto útoky na denním pořádku. Na druhou stranu články nezmiňují, zda šlo o Francouze, nebo o přistěhovalce či jejich potomky. Jak se k tomu postavit?

Tímto způsobem cenzury plynoucí z představ o politické korektnosti bychom se za chvíli od některých novinářek mohli dočíst, že Francouzi nesmí jíst vepřové a modlí se v mešitách.

Ptal se Radim Panenka, PL, 30.9.2020