Co je však největší? Ta lidská svoboda nebo kultura?

Před časem jsem napsal podobenství o totalitě, svobodě a vodě. Někteří to chápali jako útok na veřejné vodovody a kanalizace, ale sdělení bylo v tom, že každá svoboda může existovat za předpokladu něčeho pevného – opravdové síly, která platí a ne že si na něco hraje a důležitost oné síly je stejně velká, ne-li ještě větší než důležitost oné svobody. A bylo to ukázáno na příkladu pohybu vody na naší zemi, který může svobodně fungovat za předpokladu působení gravitace. O tom, co by dělala voda a vše tekuté v běžném dnešním režimu bez gravitační síly, raději ani neuvažovat, jenže musíme! Je to tak trochu obrázek dnešního světa, kdy vzduchem lítá i to, co by jinak mělo být někde dole v jímce, protože nějaká dominantní kultura je překonána multiprostředím, kde vážit víc je zakázáno nebo retušováno a my se tak ocitáme ve stavu, že čím dál víc věcí musí být kostrbatě hlídáno zákony simulujícími přirozený řád, které mnohdy vytvářejí řád nepřirozený. Děláme si složitý a komplikovaný život – postupně bez kultury i bez svobody.

K tomu všemu se vracím v souvislosti s posledními střílecími neštěstími v Americe. Ona svoboda vlastnit zbraň je pěkná a vždycky mě fascinovala a třebaže kromě nože a aparátu jinou zbraň nenosím, po boku mám virtuálně (od kluka) krásný a spolehlivý kolt, kterým trefím všechno, na co pomyslím – mířidly a střelivem se nezabývaje.

Jenže ona svoboda vznikla v době, kdy se po prérii proháněl padouch a hrdina a oba byli ovládání silou života… Hrdina chtěl žít čestně a padouch nečestně, ale žít chtěl. A smrti se báli oba. A když nebylo vyhnutí, tak byla snaha zbytečně neskončit zrovna v pekle, protože bylo jasné, že peklo je a ne, že ne. Zlatá doba svobody i vlastnění zbraní, které bylo k přežití a užitku!

Ale co z toho je dneska! Zbraň není každodenní potřebou, abych zastřelil splašeného býka, obhájil svůj život nebo čest. Zbraň je především atraktivní filmová i herní pomůcka, která ve virtuálním světě hraje jednu z hlavních rolí, ale tím se zároveň deformuje její smysl a role ve světě reálném. Dnešní pistolník má jeden prst na spoušti a druhý na dálkovém ovladači nebo joysticku a po smrti očekává „kde nic tu nic“, případně ještě tři další životy.

I ta odvěká touha žít, pud sebezáchovy, už není největší a má konkurenci. Jsou tu pudy nové: např. chuť napodobovat děje z virtuální reality v realitě reálné a zejména pud mediální sebepresentace! Svět médií, filmů a her (a jeho kultura) je lákavější a dá se snadněji dobýt než ten reálný svět (a jeho jakási zastaralá kultura).

A to je průšvih, protože nové pudy se starými nespolupracují a neznají obvyklou míru, a tak se to občas přepískne a je to reálně nebezpečné nejen pro aktéra, ale i jeho okolí a důsledek je ten, že nejen svoboda vlastnit zbraň, ale mnoho běžných a samozřejmých věcí, jako např.: řídit auto, letadlo, mít nůž, být muž, mít výbušninu, mít jed, mít plynový sporák atd. se stává podezřelými a musí se evidovat, monitorovat, regulovat a zakazovat, protože to vše může sloužit jako prostředek bezhlavé sebepresentace, kteréžto přece „nic jiného než regulace nezabrání“!

Kultura je mrtvá, ať žije regulace! Kultura? Jaká, která, čí? Kultura „multi“ spojená s kulturou nejvyšších kontrolních úřadů kontrolujících i ty nejnižší pudy? Kultura elektronické evidence a dokumentace všeho, online kamer všude, kde by se mohlo „být špatný“?

Maminka bude říkat zlobivému děcku: „Jak se to chováš! To se ani skryté kamery nebojíš?!“

Uvědomují si zastánci a iniciátoři radikálních změn nebo vyvážení/přivážení kultur to, že na těchto (v jiném podnebí) vyklíčí úplně jiné svobody a nesvobody, než jaké byly tam, kde kultura byla doma? Čím to, že proti GMP/O je odmítavý a obezřetný přístup – plodiny by mohly škodit lidem nebo jiným rostlinám či tvorům, mohou být invazní, nevyzpytatelné, ale proti „geneticky modifikovaným kulturám“ (fyzicky importovaným i těm virtuálně šířeným) se přistupuje bezstarostně, jako by z kombinace různých nátur, zvyků, mentality, životních podmínek a technických výdobytků nemohlo vzejít nic špatného – pouze samé obohacení! (Jen radost z hrušek na rybízu.)

Američané si hájí právo vlastnit zbraň, jenže to hrdé a svobodné prostředí, které dávalo zbraním a použití zbraně smysl, už je pokažené – obyvatelstvo je pomícháno s „mimozemšťany“, kterým je tento svět i se svými obyvateli dobrý k tomu, že se na něm dají páchat masakry, a kteří se nedají snadno odhalit (ani poklepem, ani poklepem na čelo), a spíše to tedy směřuje od práva k povinnosti nosit zbraň… a nabitou! Kultura života (coby priority) je stále dominantní, ale míchá se do ní kultura smrti (coby priority) a vlastněná zbraň má tak někdy opačný význam, neslouží k přežití ale k „přesmrtí“ (smrt jiných i vlastní jako gesto, výraz, poselství, self-made smrt jako smysl života).

Pistolník střílí jiné, ale ne proto, že by ho ohrožovali nebo omezovali v jeho plánech. Střílí je jen tak, že je to efektní a má to mediální váhu a potom v závěru – s pocitem dobře vykonané show a aby dal vale případným pozemským nepříjemnostem – zastřelí sebe. Samuel Colt se musí v hrobě obracet – takhle se přece nestřílí, takhle se přece nežije! Tento scénář je nepředstavitelné neštěstí a bláznovina! To, co se dle něj odehraje, to není přestřelka u O. K. Couralu, to není souboj muže proti muži, to je souboj muže proti vlastní bezradnosti, nicotě a bezvýznamností (v tom našem složitém světě) a zbraní je mu to, jaký je nečekaný, originální a šílený, tím vítězí a dělá díru do mediálního světa… Šlo by to i jinak, ale sázka na zabíjení – to je jistota.

Tito lidé mají vnitřní svobodu ke konání masakrů danou tím, že sice nohama šlapou po zemi (kde se takto nechová), ale hlava je v tom virtuálně-mediálním světě, který má svoji kulturu a pravidla (a kde se takto chová). Pojmy dobro, zlo, etika či soucit, následky činů se neřeší – tento svět zná jen zajímavou a nezajímavou událost, scénu, reportáž, vítězí originální událost, fabulace, efektní presentace. Co tedy s nimi? S kým? S kormidelníky mediálního světa – mediavody (jsou takoví? nebo to my takový svět poptáváme?) a co s těmi nešťastníky, kteří se s oním světem natolik ztotožní, že začnou podle jeho pravidel konat?

Přijmout je jako zpestření, daň za svobodu nebo je trestat – a jak trestat? Trest odnětí svobody, trest smrti? … Cha chá! Odměna smrti! Svoboda pohybu? Jen si ji nechte, v onom světě nepotřebuji šoupat podrážky, v mediálním světě mám absolutní svobodu (živý, nebo mrtvý), tam budu žít navěky! Trest odnětí mediální svobody? … Cenzura! Diskriminace! Nemožné! Podle současných nepsaných pravidel jsme povinni publikovat a presentovat i ty největší šílence a jejich skutky (altruisty a jiné dobráky je možné ignorovat), třebaže je někdy zřejmé, že je udělali jenom pro ono publikování a další je budou následovat. Jejich příklad – v prostředí „bez kultury“ – není odstrašující, ale inspirující! Publikování špatností nevyvolává hanbu a stud, není to náhrada pranýře, je to neskrytá reklama!

Media nás tak informují mnohdy podle not šílenců a my si myslíme, že „jsme in“, ale přitom jsme „formováni“!

Dočkáme se zavedení trestu mediální smrti nebo odnětí mediální svobody? Žijeme v informační společnosti a na to by měly reagovat i informační odměny a tresty.

Pořád tedy čekáme, co bude, a doufáme, že se nám zlé události vyhnou. Na obzoru není postava jezdce s naleštěnou zbraní, účinnou proti oněm mimozemšťanům, se kterým přijíždí (na divoký virtuálně-mediální západ) zákon. Patent na takovou zbraň ještě asi nikdo nemá – ten můj virtuální kolt ji může simulovat…

Takže na tebe, gaunere, co nám chceš udělat co největší rutyku a kosíš lidi s gustem sekáče s dobře nakutou kosou,(a myslíš si, že jsme na tebe zvědaví) jej vytasím a střelím tě mezi oči! Ne, nezazabiju tě (smrdutý kojote), to bys to měl prima, já tě vymažu z mediálního světa, ve kterém ses tak rozparádil, budeš teď neviditelný a ani pes po tobě neštěkne. Ani zmínka v televizi, v rozhlase, ani v nekuřácké krčmě se na tebe nevzpomene, Google najde kulové, nebudeš mít ani těch 5 minut slávy! Skončíš jako zapomenutá nula, ptačí lejno v tom nejhlubším kanálu, žádné hlavní zprávy, fotky na titulních stránkách novin, analýzy, spekulace, úžas, obdiv, odpor, zápis do historie, frajeření z basy – nic! Ticho a snad opravdové peklo! Celá ta tvoje důkladná příprava do detailů – nic, nic nebylo. Jo, byl tam někdo a v jednu chvíli si upšoukl – To bude vše, co po tobě zbude.

Ffů! Profouknu hlaveň – dobrá rána! Komu dalšímu tady haraší?

Tak co je tedy větší? Svoboda nebo kultura? Socha Svobody zrovna slaví 131 let a socha kultury se možná ani postavení nedočká (možná se dočká náhrobku)! Lidé cítí, ctí a slaví svobodu – stejně jako opěvují šumící hvozdy, kvetoucí růže a plodné lány, ale na hlínu a mrvu, z nichž vyrostly, vzpomene málokdo. A taky, nesvoboda je cítit okamžitě, kdežto nekultura je zpočátku docela zábavná a ani moc nebolí.

Pokud si ale necháme kulturu vzít (nebo ji sami odevzdáme do sběru), tak automaticky přijdeme i o zažitou svobodu a marně za ni budou celé pluky bojovníků za svobodu bojovat.

Když kultura umožňuje svobodu až takovou, že lidé mohou být nekulturní a nevadí to, časem pohrdnou vlastní kulturou a o svobodu přijdou. Člověk, sedící pohodlně na stromě, začne z dlouhé chvíle řezat větev, na které sedí. A asi i o tuto rychlost řezání jde v té naší vícerychlostní Evropě!

(publikováno 20.11.2017, mírně zkráceno 26.12.2023)