„Šťastná ruka“ nazval svůj sloupek v Právu 12. 12. Josef Koukal. A měl na mysli ruku prezidenta, která jako dalšího člena Ústavního soudu navrhuje dosavadního předsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Šámala.

O takto šťastné prezidentově ruce v této souvislosti netřeba pochybovat, jisté rozpaky ovšem u čtenáře vyvolá, pokud autor podobně vřelými slovy častuje celý vrchní justiční stav republiky. Ústavní soud podle autora patří k institucím s nejvyšší důvěrou a je prý občany považován za „pojistku proti politickému panikaření“, nebo dokonce za instituci, která dokáže „bez politických poryvů větru vymantinelovat hřiště“.

Ale není to přece tak dávno, co dva muži a jedna žena, takto senát ÚS, rozhodli svoji představu o svobodném podnikání u nás spojit s u nás dnes módní protiruskou nepřízní a vyslovit námi všemi povinně respektovaný právní názor, že je zcela v pořádku, když ruští turisté musí, chtějí-li se ubytovat v jednom z hotelů, podepisovat prohlášení o nesouhlasu s kroky své vlády.

Vzápětí však předseda ÚS veřejně prohlásil, že se za tento „právní názor“ stydí, což zpochybňuje autorovu představu, že v podobě ÚS „nad námi bdí ještě pár moudrých hlav“.

Pokud dosavadní předseda Nejvyššího soudu odejde na soud Ústavní, opustí další pilíř české justice, jehož dvě ženy a jeden muž (takto senát NS) nedávno své představy o spravedlivém fungování našeho školství a svoji představu o významu náboženských symbolů v Česku přetavili do rozsudku týkajícího se muslimského šátku na hlavě osoby, bůhvíproč považované za „dívku ze Somálska“. Polemizovat s těmito názory je snadné. Postačí poukázat na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, který opakovaně rozhodl, že zákaz nošení hidžábu není v žádném rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech a základních svobodách.

Stačí poukázat na to, že ČR je státem, který se i podle své Listiny základních práv a svobod nesmí vázat na náboženské vyznání, čímž je garantován sekulární charakter našeho státu, přičemž náboženská svoboda, ostatně jako každá jiná svoboda, neznamená, že se každý může chovat podle svých představ, bez ohledu na ostatní spoluobčany. Stačí poukázat na to, že hidžáb není žádným nezbytným náboženským symbolem, když miliony muslimek chodí bez něho, a naopak je nástrojem útlaku žen, když v některých státech jsou za odložení šátku trestány.

Soudy jistě nejsou nástrojem ke sjednocování společnosti, ale povinně respektované, avšak občany neakceptovatelné rozsudky k nejednotě přispívají víc než cokoliv jiného. Nejvyšší soud se v této věci nezajímal o skutková zjištění. Občané přitom jsou informováni o tom, že tato osoba se na naše území dostala podivně, o podivném opakovaném vybavování doklady, které tato osoba opakovaně „ztratila“, o její neznalosti českého jazyka, a tedy neschopnosti zde studovat. O její absenci u jednání soudu a konečně i o současném zmizení ve světě širém…

O právu koho zde vlastně soud jedná? To občany zajímá, neboť vidí realitu života, v níž se pohybují, ale soudci přes houštinu stále bující a vzájemně si odporující materie, dnes nepřesně nazývanou „lidská práva“, to nevidí, nebo nechtějí vidět?

Soudy mají vykládat zákony, nikoli překvapovat společnost. To se v dotazech a názorech občanů po publikování tohoto rozsudku zřetelně projevilo. Co bude dělat učitel s chlapcem, který si při vyučování ponechá na hlavě čepici s nápisem „ODS“? Projevuje tak své politické přesvědčení, chráněné článkem 17 Listiny podobně, jako je článkem 16 chráněno přesvědčení náboženské? Budou rozhodovat o předmětu a okolnostech výuky žáci a jejich rodiče, když někteří ze studentů již dnes nechtějí slyšet historii, chodit na tělocvik atd.?

Nemělo by to snad být tak, že škola u nás má právo rozhodnout o zákazu veřejné manifestace náboženských symbolů a vůbec o způsobu oblékání žáků, tak jak je to v Evropě běžné? Nejde přece v tomto případě o nezbytné základní vzdělání.

Nebylo by od věci požadovat, aby soudci, kteří kolíkují hřiště, měli šťastnější ruce. Abychom na těch „hřištích“ nejen museli, ale také mohli a chtěli hrát.

Právo, 16.12.2019

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je právník a publicista